Mudlovské dění

Obsese: Jméno větru
Poslouchám: Red - Pieces
Sleduju: Fringe
Píšu: Nope
Kreslím: Nárazově

Obláček štítků
Laboratoř
Právě je

Dračí jezdci

Pár přerývaných výdechů, než vzduch proťala slaná a kovová pachuť. Muž zkroucený na zemi skoro překvapeně přitáhl ruku k boku. Šedou vlnu prosakovalo cosi tmavého a terpentýn to rozhodně nebyl.
„Jak jsi… mohl,“ dostat ze sebe ztěžka bez té správné intonace, než aby se oslovený skutečně zastyděl. Ten namísto toho otřel rozpačitě rukávem čepel a matně stříbrný trn zastrčil zpátky za opasek. Vypadal, že je sám překvapený, možná víc, než by si byl ochotný přiznal. Krev zatím prosákla skrze svršky, pokračovala přes spodky a na hladké kamenné dlažbě beze spár vytvářela pomalu se šířící sirupovitou loužičku.
Brom opřel hlavu čelem o studenou zem, už mu nestačilo podpírat se loktem. Sevřel pěst a druhou rukou si přitlačil na zranění.
„Tohle se nemělo stát,“ zaštkal. Ta slova ještě několikrát opakoval jako v deliriu a i přes vystřelující bolest a pohupoval, jako by slyšel vzdálenou melodii ukolébavky. „Tohle se nemělo stát.“

Láska! Nenávist! Ostré meče, krásné ženy a možná i pohledný instruktor! Tuhle srandu jsem rozepsala někdy v červenci (po dočtení Inheritance) a teprve dneska jsem se dokopala napsat ještě kousíček, aby se dala publikovat první ucelenější kapitolka s koncem, který vás snad navnadí na další pokračování.
***

Celý příspěvek

Paolini je částečně barvoslepý, na základě čehož vymyslel postavu Safiry. Stejně jako ona vnímá víc modrých a fialových odstínů.

Divíte se, kam se poděly všechny ostatky starých Jezdců a především jejich draků, kteří žili před Galbatorixem? Christopher měl v úmyslu popsat v poušti Hadarak kosterní pozůstatky draků, ale nakonec od toho upustil. Po celé Alagaësii je ovšem prý roztroušena spousta takových kostí.

Draci si jméno vybírají ve věku, kdy rozumějí jeho podstatě o něco víc než těsně po vylíhnutí. Údajně se přes celá staletí vyskytly i případy, kdy si drak časem jméno změnil.

Gedwëy ignasia se neobjevuje jen na dlani. Záleží na tom, čím se Jezdec poprvé dotkl dračího mláděte.

V případě, že by Jezdce postihla amnézie, je Paolini přesvědčen, že by pro něj jeho drak tak jako tak udělal cokoli. S největší pravděpodobností kouzlo, které by Jezdce vyléčilo. Na druhou stranu C. P. připouští, že kdyby drak vycítil, že jeho Jezdec se začíná přiklánět ke zlu, možná by ho raději sám zabil.

Za starého řádu Jezdců bylo dětem, když se poprvé postavily před dračí vejce k případnému výběru dráčete, mezi deseti a patnácti lety. U elfů kolem dvaceti. Každopádně nejlíp ještě před pubertou.

Draci podle Paoliniho mohli být vícebarevní. I neonově růžoví. (Tady Paoliniho začínám podezírat, jestli si z pokládaných otázek už vyloženě nedělá legraci.) Barva se každopádně drží v „rodině“.

Neuvěřitelně vzácně by se mohl vylíhnout i drak naprosto neschopný letu.

Před Galbatorixem čítaly počty draků v Alagaësii stovky, včetně divokých draků. Země by jich nemohla udržet více vzhledem k jejich stravovacím návykům (malá dráčata jsou žravější, dospělému draku stačí jeden kus dobytka na týden).

z webu Shurtugal (Q&As) volně přeložila Dee
k užití pro hru DRAO

Eragon seděl s Murtaghem na okraji mola a houpal nožkama, kotníky si máčel ve vodě – taková ukázka lehce ukeidního chování. Chybělo jen lízátko nebo natáčení si kadeří na prst, ale to oba účastníci povídky nevnímali. Snažili se rozpomenout se, kde skončili minule, ale ten poslední rozhovor byl tak znepokojující, že se ani doopravdy nesnažili.
„Ten slash,“ začala opatrně Murtagh. „Něco nového od… posledně?“
Eragon zavrtěl hlavou. „Normálně ne… zatím. Asi máme štěstí. Nebo nám tak klesla popularita.“
To se Murtagha dotklo. „Proč?“
„No, dlouho nevyšlo nic. Na ofošce nám sice běží kvé a áčka, ale teorie už se nemnoží jak houby po dešti. Všichni jen čekají, jak se to vlastně na konci sesmolí. Půlka skeptiků a půlka nadšenců, ale nadšení málokdy vydrží tolik měsíců. Zvlášť u našeho braku.“
„Teorie?“ zadumal se Murtagh a na čele se mu udělala ze samého přemýšlení čárka, rýha mezi obočím. „A to jako… i ten… slash?“
„Co s tím pořád máš?“ rozzuřil se Eragon a ošil se. Pro jistotu si i kousek odsedl. „Nějak ti to leží v hlavě. Nech to plavat, pitomče!“
„Tak mi řekni lepší způsob, jak se do vydání posledního dílu zabavit,“ zašklebil se Murtagh.
„Jdi trénovat s tím svým párátkem nebo sežeň prachy na další film – ten první byl sice taky poslední, protože větší propadák dlouho nenatočili. (Byli jsme dokonce horší než Catwoman, a tu kritika smetla jako tsunami! O nás raději ani nepsali, nemají mínusový hodnocení.) Třeba. Mně je jedno, co budeš dělat, počkám prostě na poslední díl, abych zjistil, jak moc mě máš zradit a kdo tě případně zabije. Víš, že už se na to těším?“
„To jako slash na bojišti?“ nakrčil Murtagh přemýšlivě čílko.
„Ne, ty pako! Můžeš konečně odpoutat své omezené myšlenky od toho blbýho tématu? Seš jak nějaká yaoistka, proboha!“
Murtagha to očividně urazilo. „Nic není horšího než banda yaoistek se zápisníkem v ruce. Stačí jim vidět kukuřici a už ji svýma myšlenkovýma pochodama kráčejí někde na druhé straně příčetnosti. Bylo snad v našem příběhu nějaký kukuřičný pole? Se teda nepamatuju, tak z toho prosím tu smečku vynech.“
„Což o to, ona ani nepřítomnost kukuřice by tě nezachránila, kdyby na to došlo,“ zachmuřil se Eragon a zachvěl, skoro jako by ho z rákosí pozorovala diskutovaná havěť. „Ony by možná byly lepší i ty dopravní kužely. Víš, co všechno za zmetek nanesou do prachsprostýho fantasy světa? Máš tu třeba elfy – na ty už existuje slashů, že by se jeden pochcal, no vážně. Hmm, když tak o tom uvažuju, asi máme málo materiálu, než aby s náma někdo psal slash…“
„To skoro vyznívá, jako bys o to stál,“ obvinil ho Murtagh poťouchle.
Eragonova tvář nabrala rychle barvu rajčatového protlaku. „To dřív nebudu v příběhu patentovanej blbeček. Zbláznil ses? Máme náhodou pekelný štěstí, že jsme nenápadný, jinak bysme možná skončili v Taylořině panoptiku. To by byla teprv nadílka…“
„Aspoň by nám stoupla popularita,“ zasnil se Murtagh a s líhnoucím se plánem v hlavě se přišoupl k Eragonovi o ten kousek, o který se předtím náš hlavní uke odsunul.
Eragon znervózněl jako veverka. „Co je?“
„Co by bylo?“ pokračoval Murtagh k přisouvání a nenápadně zašátral rukama, takže už to i z dálky vypadalo rozhodně jako zkažené (nebo vylepšené, záleží na úhlu pohledu) rybaření.
„Seš moc blízko! Odtáhni se, co si pomyslí tyhle… čtenáři…. ježiš, dej ty ruce dolů! Proč to čtou tak hladově? To se má jako něco stát? Graduje děj? Já si nevšiml…“
„No, on tak nějak gradovat bude, jen chvilku vydrž a necukej se.“
„Cože?! Di do prde-“
„To mám taky v plánu,“ skočil mu Murtagh do řeči a zazubil se.
„Ne, já chtěl říct, že když si tady slečna autorka doteď nezkazila pověst tím, že by napsala slash, proč by to jako měla dělat zrovna teď?! A říkám, ať dáš ty pařáty pryč!“
„Nevím, klesá jí návštěvnost?“
„Ty úchyle, slez ze mě, nebo tě do tý vody skopnu! Jako by se někdy zajímala, co tudy projde za verbež!“
„No, pokud ve čtení došli až sem, tak to asi znamená, že o to stojí a není to jen průchozí verbež. Čtoucí verbež je ceněná verbež, akorát slečna autorka zuří nad tím limitem počtu znaků,“ odtušil Murtagh a dál se věnoval tomu, čemu se teď tak podle vaší představivosti mohl věnovat. „Poslyš, jak mám rozepnout tenhle knoflík?“
„Nesahej na mě! Bože, ať už toho limitu znaků brzo dosáhneme, ona to určitě utne, tohle by mi totiž neudělala!“
„No, možná dosáhneme něčeho jinýho…“
„Začínám tě krutě a upřímně nenávidět, věříš mi?“ (=správná dávka emocí)
„Hmm, jo. Tak jo, nechám tě, ať si spodky sundáš sám.“
„To jsem nemyslel!“
„A co teda? To tě mám jako nejdířv vzít na film a na zmrzlinu?“
„Třeba, třeba,“ odkýval horlivě Eragon v úlevě a naději, že toho ten debil teď nechá a nevyhnutelné se odloží na další článěk.
„Fajn. Dneska v osm dávají Zatmění.“
„Si děláš prču, ne?“ podíval se po něm Eragon a narychlo si zapínal svršek do původního stavu. „To normálně bažíš po příležitostech, kdy bys mě mohl křísit a přitom do toho zase tahat slash.“ To slovo skoro vyplivl samým zhnusením. Nejhorší na tom bylo, že se autorce nemohl bránit, protože jak ona píše, tak se děje. Prozatím se ale chytil příležitosti jako tonoucí stébla a potupně přijal pozvání na další brak na plátně.

Brisingr čerstvě dočten. Čerstvě ho taky čeká pitva, pitva s menším množstvím možných spoilerů, abych tak řekla, takže kdo nedočetl, ani do čtení zprávy o pitvě ať se moc nehrne…

Protože jsem v posledním měsíci měla spoustu času a krom různých sirupů, prášků a antibiotik jsem se nemusela věnovat téměř ničemu, přečetla jsem si před Brisingrem znova obě předcházející knížky, Eragon a Eldest, z velmi vtipného důvodu, totiž abych nemusela číst šestistránkové opakovaní děje, a krom toho abych si v hlavě rozmyslela, proč jsem vlastně doteď autora této tri(/tetra)logie, Christophera Paoliniho, tolik kritizovala. Myslete si, co chcete, ale důvody k nařčením typu „on si ve skutečnosti titul bestselleru zasloužil jen díky té obrovské kampani, která všechna vydání provázela“ opravdu existují. To, že tu vědomě píšu a podporuju tenhle názor, ovšem neznamená, že jsem Paoliniho úplně zavrhla, a taky jsem dobře udělala. Brisingr na mě ze všech jeho (nepočetných) knih udělal největší dojem.

Nebudu si hrát na profíka, ale i laik vidí jisté zlepšení se i chyby. Paolini provádí obojího dostatek, ale u Brisingru je už oproti jeho předchůdcům znát, že Paolini nějakých těch pár stovek stránek napsal, byť byly vytisknuty zbytečně velkou sazbou a od zjevu dětských knížek je uchránil jen nedostatek ilustrací. Byť by bylo hezké, kdyby se Paolini proslavil tím, jak píše, a ne neustálým odvoláváním se na věk patnáct let, když první Eragon vyšel až o dost déle. Jenže někdo holt ví, jak funguje reklama; v mém případě nákupu sice napomohla překrásná obálka, ale trefným „nesuď knihu podle obalu“, tím se neřídím dosud… a na kolik dobrých knížek už jsem díky tomu narazila, jmenovitě třeba série Gartha Nixe. Ne, Odkaz dračích jezdců mezi ně nepočítám, pořád patřím k těm, kteří Paolinimu vyčítají okoukanost a „vykrádání“ jmen a nápadů jiných fantasy autorů, ale což o to, koneckonců dokud má příběh sám náboj, já sama jsem ochotná odpustit hodně. Problém spočívá především v tom, že Paolinimu právě takový náboj chyběl a jen malinko se pro mě poodhalil až v Brisingru.

Abych se vyjádřila přesněji, ten náboj, o kterém mluvím, považuju za umění vystupňovat napětí a vtáhnout čtenáře do děje. Paolini v mnoha případech stupňovat prostě nedokázal a čtenáře možná tak vymáchal na okraji emocí, které se mu zdařilo popsat o něco lépe, než jeho pokusy o hororové části – ty působí dosud velmi uboze, pokud bych je měla srovnat například s Lirael zmíněného Gartha Nixe. Prvek ohromení rozhodně nepatří mezi Paoliniho silné stránky.

O to zajímavější je fakt, že ve chvíli, kdy se potvrdila jedna z mých domněnek, konkrétně to o Eragonově otci, rozečetla jsem dotyčnou kapitolu s takovým nadšením, až jsem se obávala, že bych mohla propadnout tomu nejhloupějšímu a nejpředvídatelnějšímu, s čím se Paolini dokázal vytasit – nakonec to je přece důvod, proč tvůrcům telenovel na kontě málokdy odpočívá jen čtyřciferná částka. Nečekané objevy v rodině mají přece všichni rádi, ne? Dokonce i mytologie ráda představuje ztracené syny-polobohy a podobně.

S tímhle zjištěním jsem pochopila, jaký děj vlastně Paolini dokáže vypravovat nejlépe. Je to ten nejobyčejnější a možná nudný, jak mohli někteří pochopit, když se jim „kolem 400. stránky zdálo, že se pořád nic neděje“. Kapitoly, kde se „nic nedělo“, jsem si užívala mnohem víc, než Paoliniho popisy politiky nebo pokusy o popsání smírného žití nenávidějících se ras, které spolu zničehonic málem vycházejí – to je hodně americká a hodně hloupá myšlenka, která se v praxi víceméně neosvědčuje. Bod si u mě Paolini připsal, když se při popisu dobývání Feinsteru uchýlil k humoru, který bych od něj v minulých dílech čekala jen zřídkakdy:

„Eragonovi stačily na zabití všech čtyř vojáků čtyři rány mečem, ucuknul, když na něj vystříkla jejich krev. Od jednoho z nich si vzal nový štít, pak se zarazil a pohlédl na těla. Připadalo mu nezdvořilé nechat je ležet uprostřed obývacího pokoje, a tak je vyhodil oknem ven.“

   Tím se pomalu ale jistě dostávám k něčemu, čím mě Paolini velmi mile překvapil. Je to vývoj postav. Pravda, moc ho není, ale ani už to nejsou ty mechanické postavy z prvních dílů. Jedním z dobrých nápadů bylo umístit vedle sebe Eragona a jeho bratrance Rorana. Díky neustálému srovnávání docílil Paolini mnohem úspěšněji toho, jak vykreslit přesnější povahy svých hrdinů: Eragon není natolik zásadový, aby se držel svého vegetariánského slibu (to byla určitě velmi důležitá část knihy…), ale na druhou stranu se mu stále ještě příčí jen tak zabíjet. Ve srovnání s ním vypadá teď Roran v očích čtenáře jako surovec, jen kdyby tam Paolini bez přestání necpal ty jeho romantické a velmi smysluplné rozmluvy s Katrinou… Arya je nakonec příjemnější, než si všichni mysleli, trpaslíci naopak nepříjemnější a Safira je zahleděná do vlastní krásy, i když tomu čtenář samozřejmě rozumí a schvaluje jí to..:) To je Paoliniho další pokrok, vpustil do několika kapitol pohled z dračí perspektivy a popsal ho docela zajímavě. Další bod.

Nocí svištěly sovy.
Ne že by na tom záleželo, existence sov je všeobecně známý fakt. Nikoho nezajímá, co se děje v noci na obloze, leda astrology nebo astronomy a těm jsou sovy obvykle ukradené, pokud jim zrovna nepoletují ve výhledu.
Tyhle sovy byly o to zvláštější, že krom toho, že odlétaly naprosto nečekaným směrem přes Londýn a některé mizely ve škvírách jiných dimenzí, nesla každá k pařátku připevněný dopis, zalepený a zapečetěný voskem. V jednom případě provizorně žvýkačkou.

Ve Fowl Manoru (Irsko) zatím seděl za zamlženými okny pevnosti bledý černovlasý mladík a se zuřivým nadšením datloval v záři monitorů. Pokoušel se vyluštit nevyluštitelný kód a zrovna se mu začínalo dařit, když na okenní tabulku zaútočila jedna ze sov a neodbytně pokračovala v tomto poškozováním majetku Fowlů, dokud ji Butler ode dveří neodpráskl. Zaujatý Artemis ani nezvedl hlavu.
„Pane?“
Vrhl rychlý pohled na obálku, kterou Butler držel mezi prsty (ten už ji stačil ohledat a po prohlídce zklamaně zjistil, že bezprostřední nebezpečí nejspíš nehrozí). „Účtenky to nebudou,“ prohlásil nakonec a obálku převzal.
Četl: „Vážený pane Fowle, s potěšením vám oznamujeme, že jsme vás předběžně přijali na Školu čar a kouzel v Bradavicích…“ Ztišil hlas, mlčky se dobral k nečitelnému podpisu na konci. Pak zvedl hlavu a zamyslel se. Nakonec dopis důkladně zmačkal a vyhodil.

Další ze sov přistála v polích a nejistě se teď rozhlížela. Tohle místo se nacházelo blízko hor a sova by si mileráda dala na cestě malou odbočku, ale povinnosti pokládala (i když velmi neochotně) na první místo. Zanedlouho objevila o kus dál mrňavé stavení. Podezřívavě zamířila ke dveřím, u kterých někdo nechal opřené vidle, a uvažovala, koho to ti cvoci chtějí přijmout tentokrát.
„Eragone, pošta!“ slyšela někoho zevnitř zavrčet, když se dveře otevřely tak, aby ven na okamžik vykouklo zamračené oko. Za chvíli už jí někdo konečně stahoval dopis z nohy.
Eragon váhavě rozlomil pečeť a pak dopis dlouhou dobu studoval. Nebo to aspoň tak vypadalo. Sova ho zvědavě pozorovala.
Po chvilí ticha Eragon dopis otočil do další špatné polohy. Ještě několikrát ho přetáčel jako mapu a zoufale se snažil přijít na to, co to ksakru může být. Kdyby sova mohla, protočila by oči, takhle ale jen nakrčila znechuceně hlavu a odletěla.

„Hele?“
„Hm,“ připustil svou přítomnost druhý účastník rozhovoru.
„Co je támhleto za souhvězdí?“
„Který?“
„To jak hodně září.“
„Ehm. To bude Batmanova značka.“
„Aha.“
Eragon a Murtagh leželi na zádech na střeše místního obchodního domu. Nade dveřmi visela špatně osvětlená cedule VÝPRODEJ a na skle jednoho z miniaturních oken byla patrná nálada hlídače, který zhruba před dvěma hodinami zjistil, že chybějí tři kolečkové košíky. Na střeše to vypadalo noc za nocí stejně, jen výhled byl pokaždé jiný. Dnes to až na tu batmanovskou značku ušlo, usoudil Eragon.
„Kdy myslíš, že to přijde?“ pootočil hlavu k Murtaghovi.
Murtagh před odpovědí stylově vyplivl stéblo trávy neznámého původu. „To mluvíš o hlavním důvodu toho, proč tady musíme být?“
„No.“
„Každou chvilku, kámo.“
„Můžu začít?“ Eragon se opřel o lokty a odkašlal si. Vytáhl z kapsy zmačkaný kus scénáře a nenápadně se pokusil najít, kde právě skončil. „Takže… ehm, ano, tady to mám…
Murtaghu?“
„Co?“
„Přišel jsem na věc strašnější, než když si vedlejší postava ukradne celý příběh pro sebe. Jako třeba ty.“
„Dovol,“ ohradil se Murtagh.
„Je to tak. Zjistil jsem si statistiky.“
„Co by pro tebe mohlo být ještě strašnější?“
„Týká se to i tebe,“ zašklebil se Eragon.
„Poslouchám.“
„Znáš tu hru, jak si hráč vytvoří člověka podle svého, postaví mu co nejdražší dům a bazén a nakonec ho nechá uhořet při grilování?“
„Hm.“
„Jde o to, že jakmile jsi jednou fiktivní postava, je úplně jedno, jak moc se ti daří dávat najevo, že jsi na holky.“
Murtagh viditelně zbledl. „Tím chceš říct…“
„Jo, mluvím o fanfiction.“
„Ale tahle zatím docela jde, ne?“
„Zatím, Murtaghu, zatím. Počkej, až se autorka dostane k té hlavní a nejdůležitější části celé… ehm, zápletky. Ale to není všechno.“
„Není?“ Murtagh se mimoděk pokřižoval.
„Jakmile se dostaneš k fanfiction, dostaneš se i ke… slashi.“
Murtagh si malinko poodsedl a zeptal se: „Ehm… co je to slash? To je ještě horší než fanfiction?“
Eragon si ho významně změřil očima. „Mnohem horší. Tebe to ještě nepotkalo?“
„Tedy… jak se, zdá, zatím ne.“
„Zatím,“ zasmál se Eragon škodolibě.

*Dee si odchází dát sprchu..*

Čtenáři, představ si, že jsi drak. Rozpínáš křídla, svištíš nocí, zatímco membrána se nadouvá jako plachta. Ocasem pohybuješ doprava a doleva zcela instinktivně, abys neztratil rovnováhu. Koupeš se v záři dorůstající hmoty Měsíce. Roztíná temnotu jako srp. Na lesklých, tvrdých šupinách se ti usazuje vlhkost, kterou okamžitě smetá vítr. Za sebou necháváš sraženou stopu dechu. Zamíříš k blízkému hrádku, opouštíš blízkost nedosažitelných hvězd. Obkroužíš několikrát nejvyšší vížku, dokud nenakoukneš do miniaturního gotického okna. To, co uvidíš, tě na první pohled tak vyvede z míry, že úplně zapomeneš mávat křídly, nezřízeně sletíš o několik pater níž a při tom si narazíš hlavu o kamenného chrliče, který se ti připletl do cesty. Raději odklouzáš nočním chladných vzduchem jinam. Tak zvědavý zas nejsi. Ale co tě tak vylekalo?
V místnosti plné koberců, kožešin a jedné postele s nebesy se před praskajícím krbem hádají dvě postavy. Měsíční světlo, olizující mimo jiné i slušné území studených kamenů pod oknem, odhaluje párek uší, které se kdysi musely zatoulat do ořezávátka, zpola zakrytý hřívou odbarvených vlasů. Druhá hlava má o něco nenápadnější odstín okolních stínů. A obě na sebe rozzuřeně prskají.
„Já to dělat nebudu!“ protestuje blonďatý manekýn.
„To teda budeš, Eragone,“ zavrčel emoboy.
„Né, nebudu,“ trval na svém dotyčný Eragon. „Proč zrovna já, Murtaghu?“
„Proto,“ odsekl Murtagh a nedbalým pohybem odhodil splizlou patku z čela.
„To není důvod!“ namítl Eragon zapáleně.
„Hele, přestaň se dohadovat, zlato. Prostě skoč do tý postele, ať to máme za sebou,“ odrazil Murtagh neohroženě tento nebezpečný argument.
„Když já se bojím, ještě jsem to nedělal,“ zakňučel Eragon na svou obranu.
„Všechno je jednou poprvé,“ zafilozoval si Murtagh, „tak dost řečí a šup tam!“
Eragon s reptáním zalezl do natřesených, měkkých dušen. „Ale ať je to rychle za námi, ano?“ ujišťoval se.
„To nezáleží na mně,“ zašklebil se Murtagh a zatáhl závěsy…

„Dobré ráno, Eragonku!“zaštěbetal za úsvitu vesele Murtagh. Eragon si v odpověď rozmrzele přetáhl polštář přes hlavu. „Vypadá to, že zítra si to zopakujeme, když ještě žiješ,“ pokračoval Murtagh s potměšilým úsměvem.
„To né!“ zasténal Eragon a zavrtal se ještě hlouběji.
„Ale jo,“ zazubil se Murtagh. „Dostaneme víc zaplaceno, Eragone! Jen pomysli na všechno to jídlo! Nakonec to není tak špatná práce, dělat ze sebe druhého krále, kdyby toho opravdového chtěl někdo zabít, spát v královské ložnici… Co já bych dal za to, abych byl taky dvojník někoho slavného.“
„Mořská nemoc!“ zaskučel Eragon. „Tak si zkus spát na něčem takovým! Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo, kdo se v takových věcech vyžívá, brzy vynalezl něco jako postel s vodou a rybičkama. To už bych se vážně poblil.“