Mudlovské dění

Obsese: Jméno větru
Poslouchám: Red - Pieces
Sleduju: Fringe
Píšu: Nope
Kreslím: Nárazově

Obláček štítků
Laboratoř
Právě je

Knihovna

Jestli se některý z fantasy spisovatelů překládá hlemýždím tempem, je to Garth Nix. Všimla jsem si, že v poličkách knihkupectví přibyla Lady Pátková. Na sedmidílnou sérii smuteční čekání.

O něco lepší zprávou pak byla v kolekci Za Zdí povídka Nicholas Sayre a stvoření ve vitríně. Docela jasný návrat zpět do Starého království, ačkoli překlad mi místy brnkal na nervy. Co je ještě lepší? Po kratičké povídce bychom se v rámci několika (čti mnoha) let mohli dočkat Clariel: Ztracené Abhorsenky. Někdy v roce 2013 by už mohla vyjít (anglicky, česky si netroufám odhadovat). A o čem to bude? Tentokrát se vrátíme pár set let nazpět, ještě před Sabriel. Příběh se bude točit kolem staré známé Chlorr s maskou. Ještě o rok později se slibuje šestá kniha (ta zatím nemá ani pracovní název), nicméně jásala bych, že se Garth Nix vrátil právě ke své původní trilogii.

Jak by dopadly napoleonské války, kdyby se vzduchem pohybovaly vzdušné síly a Francie se nemusela třást před britským námořnictvem jako ratlík? Hloupá otázka, když první letadla se vznesla až na začátku 20. století. Přesto…
Sága zvláštní směsi fantasy a historie se dá zkráceně označit za žánr „alternativní historie“. Naomi Noviková dosadila do počátků 19. století draky a právě tím udělala ze své (stále vycházející) série jedinečný kousek v poličce moderních románů. Skvostný jazyk, promyšlené koncepty fikce a fakt a nápadité zápletky předurčují knihu mnohem širšímu okruhu čtenářstva, než jsou usoplení teenageři s nosem zabořeným do upířích sérií, ale ani ti nepřijdou zkrátka: je téměř fascinující, jak brilantně vyniknou při podobné četbě v dějepisných hodinách (ověřeno).
Celý příspěvek

Dva oddělené světy: Jeden zdánlivě dokonalý, druhý temný, kde přežít do zítřka značí štěstí.

Inkarceron byl vytvořen jako dokonalý ráj, vězení, místo odtržené od světa, kam se umístí všichni zločinci. V reálném světě sice technologie vyspěla, ovšem nic se nesmí měnit, vše je Dobové (cirka 17./18. století). Korzety, společenské manýry a přetvářka, výlety kočárem.
Jeden svět nemá ponětí o tom druhém, povědomí o nich existuje spíš jako sen. Zatímco společnost v tom obyčejném světě žije v přesvědčení, že Inkarceron je jako rajská zahrada, zasvěcení snaživě tají, že ve vězení, umístěném neznámo kde, se už dávno něco zvrtlo – jeho zkažená zloba se vymkla svým tvůrcům, s vězni si Inakarceron hraje jako kočka s myší a především z něj není úniku…

Jednoho dne se však skrze dva klíčky oba světy propojí. Claudie, dcera Správce Inkarceronu, která se jako poslední výstřelek před nenáviděným sňatkem rozhodla zjistit otcovo tajemství, a Finn, neobvyklý vězeň, který je i přes svou ztrátu paměti přesvědčen, že do Inkarceronu nepatří. Propojuje je jen mýtus o vězni zvaném Sapphique, který jako jediný unikl. Co ovšem čeká tam venku? Ve vězení panuje přímá nevraživost a denně tu jde o život, ale mimo něj nosí lidé masky, bodají do zad a holdují travičství. Žádný dokonalý svět není bez poskvrnky.

Idea jako taková se zdá výborná a plná námětů. Bohužel, žádné filozofování se nekoná. Catherine Fisherová se místy až příliš snaží o napínavost a moc jí to nejde. Základní překvapení číslo jedna vám dojde asi tak 30 stran před tím, než to ona natvrdo vybalí, takže to pak zdaleka nevyzní tak dobře, jak mohlo. Když vynecháme tuhle předvídavost, zbytek tenat a kutí piklí je zase až otravně nepředvídavý a trochu nezajímavý, protože to mírně přehnala s počtem „zvratů“, a to vůči ní nejsem předpojatá – jednoduše z nich byly opravdu překvapující jen jeden nebo dva, to trochu zchladí. Zatímco se autorka snaží popsat jednu postavu jako děsivou (tajemný a odtažitý Správce Inkarceronu), účinkem se o polovinu mine, protože pozornost si pro sebe chtě nechtě uchvacuje Sapient Jared. Ani střídání mezi dvěma rovinami prokládané citacemi imaginárních spisů tomu nedodalo tolik dynamiky, co mohlo.

Z futuristické (anti)utopie měla autorka podle mého mnohem víc co vykřesat. Popisy míst ještě ušly, atmosféru zmákla Fisherová na jedničku s tečkou, ale ty postavy, to je alespoň v tomto prvním dílu opravdu bída. Zatímco dějově by to docela šlo, charaktery tam prostě nejsou zasazené tak, aby vás řádně sebraly, jen aby řekly „já jsem ten zlej“ či „jsem absolutně nedůvěryhodnej“, ale právě tohle dělají jen s poloviční přesvědčivostí, pokud není rovnou jasné, že tohle bude nepřítel číslo jedna.
Jinak řečeno, kdyby někdo z hlavních hrdinů natáhl cestou první knihou bačkory, asi ani nemrknu. Jedna z vedlejších postav, která měla zrovna bohužel potenciál, to zabalila už na začátku a zmínky o ní se táhnou celou knihu jen proto, aby si rýply do svědomí jednoho z hlavních hrdinů.
Ale kdoví, možná to vylepší druhý díl, Sapphique. Plus je, že tam neotravuje žádná romance (má to být thriller) a postavy nejsou nějak zvlášť zidealizované.

Nebudu hned házet flintu do žita, ale bohužel patří (aspoň zatím) Inkarceron mezi díla, která si koupíte kvůli slušivé obálce a do týdne zapomene 99 % obsahu. Žádný stálý dojem nezanechá, jen pomyšlení na to, že bude v sérii následovat ještě iks dílů, vás možná tu a tam probudí, ale vězte, že zrovinka pro Inkarceron raději do knihovny nebo vypůjčit od přátel.

Chystá se film, tak uvidíme. Vizuálně si tenhle svět s lehkým cyberpunkovým nádechem může slíbit hodně.

Inkarceron & Sapphique

Tohle byla v posledních měsících jediná kniha, kvůli které jsem se každý týden chodila dívat k pultům a do výloh. Naposledy to bylo Buch!, co mě takhle zmagořilo, ale naštěstí se ukázalo, že i Leviatan za to čekání stál. Už jen to, co dýchá z obálky, řvalo na sto metrů steampunk, a navíc mi se čtvrtým Temerairem došla zásoba alternativních historických fantasy románů. Absťák bolel, určitě víc než absťák alkoholika…

Se Scottem Westerfeldem jsem žádnou předchozí zkušenost neměla, ale něco mi říkalo, že za tohle těch cirka 360Kč dát s klidným svědomím můžu. To „něco“ byl podpis Keitha Thompsona. Po Světakraji jsem s neúměrným nadšením vítala další doušek literatury, která nedá dopustit na pořádnou ilustraci, protože — přiznejme si — kolik jste za pár posledních let viděli knih, jejichž garde do něčeho takového investovalo? Já osobně se dopočítám Narnie, prvních dílů Harryho Pottera, Spiderwicků (DiTerlizziho jsem si v té době chtěla vzít xD) a se Světakrajem seznam tak nějak končí. Kdo by vrážel peníze do ilustrace, když existuje film a reklama se dá vyrábět i jinak? Asi mám být vděčná, když narazím na fajnovou obálku, na které není nicneříkající montáž z PhotoShopu (mimochodem, mrkněte na nové vydání Sapkowskiho Zaklínače, tam se odvedla sakra pěkná estetická práce, kde věřím, že nenasadili barvoslepého grafika).

Další věc, co mě těší, je, jak se steampunk šíří. Chytá se, nikdo nemůže říct že ne. Jsem docela potěšená, když tu a tam narazím na člověka, kterému ten pojem nemusím vysvětlovat. V zimě jsem to dokonce chtěla protlačit jako téma maturitního plesu (nevyšlo to, jaká škoda, nastavte představivost na plné obrátky a vzdychejte se mnou). Leviatan mi mírnou lítost, že v Česku to pořád není tak úplně uznávaný žánr, víc než vynahradil.
Oč tedy jde? Zalistujme v učebnicích dějepisu přibližně sto let dozadu, k počátkům první světové války. Už jen fakt, že 19. století nám tu přechází do 20. století, naznačuje, že bohužel bude trochu míň toho viktoriánského steampunku a naopak si dosyta užijeme lehčího dieselpunku. Westefeld to dotáhl nad tato očekávání.
Připomeňme si skutečný historický podklad: Čechy se stále ještě cukají pod Rakousko-Uherskem, jehož trůn zabírají zadky snad poslední větve Habsburků. Ještě vylovím z paměti, že pomyslným startovacím praporem byl atentát na Ferdinanda d’Este a dál k mé hanbě naskakují už jen obrázky z Hetalie (bože, a to jsem docházela na historický seminář, taková ostuda…).

Mapa

Teď už můžete učebnici zavřít. Tady totiž začíná pracovat samotná autorova fantazie, která Evropu rozporcovala na dva protichůdné tábory (vyjma Švýcarska, které se ve vší pompě jako vždy drží zuby nehty neutrality): darwinisty a industriály. Síť smluv, dohod a uzavřených spojenectví vytváří z evropského pole jakousi šachovnici, po níž se po smrti svého otce proplétá levoboček Alexander. Druhý pohled příběhu vypráví Deryn, dívka, která odmítla zůstat sedět doma na zadku a vyrazila si najít vlastní dobrodružství, protože létání jí kolovalo v žilách. Samozřejmě ji provází spousta drobných zádrhelů, jako například že dívky v armádě nemají co pohledávat.
Vynikající smršť verneovsky laděných nápadů, živoucí létající lodě, mechanické obří stroje, to všechno Westerfeld sladil do výborné odpočinkové knížky, kterou s nepřímou úměrností k ceně (vrr!) přelouskáte asi za dvě tři hodiny, pokud jste já.
Možná jsem trochu postrádala vtípky ve stylu Pratchettova Regimentu (ony se tam prostě hodí!) nebo něco opepřenějšího, jenže jde samozřejmě především o literaturu pro mládež a já byla pár dní před čtením lehounce ovlivněná Powersovými popisy eskapád Jacka Shandyho (ano, akčně se připravuju na čtvrté Piráty, abych je při kritice mohla usmažit zaživa).
Leviatan je prostě po Shandyho hurwoodovské marionetě takový slabý odvar i během akčních scének, ačkoli očekávám, že další díly (mimochodem také pojmenované po biblických příšerkách) předvedou mnohem víc z té špatné strany války a naberou o něco hororovější nádech, což slibují i některé nadmíru zajímavé postavy, jejichž charakter byl během prvního dílu jen provokativně nakousnut (Volger a Barlowová). Nemyslím, že se Leviatan zařadí na delší dobu po podvědomí větší části čtenářstva, snad vyjma nás, postižených náklonností ke steampunku, ale každopádně jde o moc příjemný a lichotivý kousek na zabrání volného času.

Tuším, že někdy na přelomu podzim/zima u nás vyjde Behemot a časem i třetí díl do skládačky, Goliáš.

Aby bylo jasno, zase jsem se nechala unést takovým tím typickým „nesuď knihu podle obalu“. A bylo to dobře. Obálky Světakraje mi byly povědomé už od chvíle, co začaly vycházet v České republice, ale bohužel, Dee je pitomec a podle Spiderwicků si odvozovala, že to sice může mít hezký obrázky, ale za čtení to stát nebude, natož aby za to vyhodila peníze.
Někdy před prázdninami jsem se stavila na návštěvě u jednoho podobného čtecího stroje jako já a při příležitosti, kdy mi pomalinku už mohla dotyčná (říkejme jí anonymně Šmudla, protože jí mám fakt ráda..XD) vrátit Powerse, ale ještě neměla ani jednoho přečtenýho, jsem se zoufale pustila po slídění v její knihovně, jak skončím ostatně skoro na každé návštěvě. Šmudla měla v poličce Jonathana Strange, údajně taky ještě neviděla ani první stránky, a spoustu Eriksonek, který pro změnu zase nechytily mě.
A pak mi pohled padl na Světakraj.
Ony už vyšly čtyři knížky (v současnosti je jich ubohých pět a jedna additional, tedy nejspíš ne zcela k hlavnímu příběhu, ale to si ověřím až časem)? zamrkala jsem bolestně a začalo mi cukat v malíčku.
„Vrať mi je někdy po prázdninách,“ pokrčí Šmudla rameny. Cukání v malíčku je čím dál naléhavější. No, nakonec mi jedna igelitka na kořist v její knihovně bohužel nestačila.

Po prázdninách byl špatný odhad. Nakonec to skončilo přibližně stylem jeden den, jeden díl. Zoufale málo. Dee úpí a kvílí a proklíná pomalé překladatele (Stewart napsal už tři navazující trilogie a nějaký ty dodatkový knížky, nedopočítám se přesně…), byť je zároveň vynáší do nebe, protože v případě Světakraje odvedli neuvěřitelně dobrou práci, klobouk dolů.
Teď bych mohla vysvětlit, proč se u knížky uvádí dva autoři, a trochu to srovnat s dynastií Spiderwicků. Ano, je to ten samý případ, jeden píše, druhý kreslí, ale nutno říct, že skoro na každou stránku, což je nakonec důvod, proč se jméno Alana Lee nedostala na přední stranu obálky Pána prstenů. Shame on him… (ale je to pašák).
Chris Riddell je v tomto případě ten bůh, který dovedl Stewartovu práci k naprosté dokonalosti, která je coby označení „dětská kniha“ neskutečně urážející, nebo jsem na tak nízké mentální úrovni. Tak úžasnou smršť dobrodružství, lysohlávek a steampunku jsem už dlouho nezažila…
Chcete vědět víc? Čtěte dál…

Světakraj, útes čnící do prázdna na samém konci světa (leda by něco bylo za útesem, ale to zatím nikdo neprozkoumal) a místo, kde balvany a hořící stromy létají, vám v celé jeho šílenosti představí první kniha, Hvozd. Pro lepší představu si vzpomeňte na Star Wars a spojte ho s nějakou jinou lesní fantasy. Elfové, lidé a skřeti? Blbost, Světakraj obývá tolik druhů, že tu skoro není místo pro pořádný rasismus.
Ani Snítek nepoznal až do svých třinácti, že jeho matka asi nebude lesní troll, protože on sám má o dost delší nohy než lesní trollové. Navíc se lesní trollové vždycky drželi Stezky. On byl vždy odlišný a jednoho dne ze Stezky sešel…
Rozpoutává se eskapáda dobrodružství za šíleného pochodu přes zdánlivě nekonečný Hvozd, při němž Snítek potkává neuvěřitelné bytosti, které mu navíc většinou usilují o život. Zabijáci, bručivědi, vikvikové, Hudrmanice, střežníci, masožravé duby a létající piráti, a to není ani den, co opustil Stezku. K tomu ho pronásleduje stín dávné kletby Šerolichotníka…

Ať už se to zpočátku zdá možné nebo ne, Snítek všechno přežije a přidává se ještě k horší cházce, totiž k Létajícím pirátům. Tím se pozornost dosavadního příběhu přesouvá z Hvozdu k Dolnímu městu a létajícímu městu Svatý Frax, kde si přesně opačně libují intriky a pletichy. Snítkovi ovšem přirostla k Srdci tak trochu dědičně Volná obloha. Někdy v době, kdy se sám stává kapitánem na létající lodi, autoři ukončují trilogii a proskočí zpátky časem k jiné postavě létajícího piráta. Tímhle stylem – vždy po jedné trilogii – sledují takřka celou „dynastii“.

Žvaní se o filmu, ale samozřejmě je to zase jen plácání nasucho (údajný release je psán25. 5. 2010, ha, ha), a protože konkrétnější informace se bohužel sehnat nedají, mám škaredé tušení, že jde o další film zametenej pod koberec. Škoda, animák v Riddellově stylu by podle mého trhnul majlant..:3

Aktuálně
Po  Voxovi vychází Svobodné mýtiny, plánované jsou na rok 2012.

Amulet Samarkandu
Golemovo oko
Ptolemaiova brána
Šalamounův prsten

Aha. No dobře. Takže asi takhle. Jak jsem se možná jednou nebo dvakrát zmínil, existuje pět základních kategorií duchů: šotci (kašička), folioti (zanedbatelní), džinové (fascinující třída, s několika jedinci, kteří jsou prakticky dokonalí), ifríti (obecně přeceňovaní) a máridi (příšerně namyšlení).

Už z úvodního úryvku je myslím jasné, kdože je ten hlavní hrdina další trilogie, kterou vám hodlám nacpat. Samozřejmě je to džin, Bartimaeus… ehm, všechny jeho další tituly mi vypadly. Pro začátek, všechny tři díly jsou beznadějně z knihovny pryč, a to permanentně. Já se dostala zatím jen ke třetímu, takže nechci slyšet spoilery k prvním dvěma dílům.
Nějak zrovna nemám náladu splácávat recenzi, ale už jen kvůli Bartimaeovi se na něco zmůžu a opíšu pár úryvků (za chvíli mi totiž vyprší výpůjční lhůta). Abych nějak začala, on je úžasný… Stop, konec, od začátku.
Děj je zasazen do válečné Pseudoanglie, kde je k mání nějaká ta magie zneužitelná pro – překvapivě – válečné účely. Učenci si přivolávají vyjmenovaných pět druhů duchů a připoutávají je k sobě coby své služebníky. Kdo si přijde k Bartimaeovi, musí mu zákonitě padat brada na zem, kdykoli si tenhle džin pustí pusu na špacír.
Je ironický. Sarkasmus a cynismus z něj jen srší. Není ani náhodou ohleduplný a už vůbec ne taktní. Klidně svému pánu po vyvolání okomentuje strašnou barvu ponožek a ani nemrkne. Ke každému příběhu ze svého pohledu má pár zajímavých poznámek pod čarou:

Věřte mi, o akustice lahví vím všechno. Většinu šestého století jsem strávil v malé lahvičce od sezamového oleje, zapečetěné voskem, která si plavala v Rudém moři. Můj křik nikdo neslyšel. Nakonec mě vylovil starý rybář, a tou dobou jsem už propadal takovému zoufalství, že jsem mu byl ochotný splnit pár přání. Vynořil jsem se v podobě obrovité kouřové postavy, odpálil pár blesků a sklonil se k němu, abych se zeptal, čeho si žádá. Chudáka starého trefil šlak a na místě bylo po něm. Nejspíš z toho plyne nějaké ponaučení, ale zaboha mě nenapadá jaké.

Myslím, že i tenhle kraťounký úryvek stačí, abyste si udělali jakžtakž nějaký názor, i bez mých doporučení. Bartimaeus je natolik hlavní postavou, že zrovna on vám v paměti utkví nejvíc. Dost okecávání. Budete se bavit. Ručím za to.

Kdybych k románu měla hned na začátku něco přirovnat, byli by to určitě Piráti z Karibiku, jenže narozdíl od nich tu Tim Powers se svou zásobou neuvěřitelné fantazie v záloze byl o něco dřív a je navíc mnohem zábavnější.
Jestli totiž tomuhle románu něco nechybí, je to neobvykle přímá a chytlavá dynamika a tím pádem i rychlost, kterou se čtenář skrze knihu prolouskává a přitom má šanci nudit se nebo ztrácet zájem, asi jako kdyby na ulici potkal Annu Boleynovou v dobovém županu.
Powers spojuje velmi čtivý a oblíbený prvek skutečné historie s jistou dávkou magie, v tomto případě vúdú. Ano, na scéně se objevuje drůbež, zápalné amulety jako psí pazoury, romantický páreček hlavních hrdinů a hlavně piráti blížící se ke konci své éry. Zrovna jako vlna zachytí první stránka už na začátku a nepustí až do poslední věty celého rozbouřeného, asi 400stránkového mistrovského dílka.
Další kladem jsou dobře rozpracované postavy, většinou založené na skutečně žijících (kdysi) osobách, k jejichž osudu připlétá magii stejně jednoduše a prostě, jako by se to opravdu stalo zrovna tak, jak popisuje – například pirát Černovous byl (údajně) prošpikovaný desítkami šípů a snad mu i utnuli hlavu, než přestal plavat kolem lodi a konečně zemřel. Powers z něj s jistou elegancí vykouzlil kapitána-bocora (mága nebo šamana), stejně proradného, jak tvrdí dějiny, a s posádkou složenou ze samých Mrtvých z  něj učinil opravdového lotra svého řádu. Slavnější už nebude.
Příběh sám začíná u mladého loutkáře Chandagnaca, který se nalodí, aby odcestoval za pomstou na svém otci a majetku. Během plavby je ovšem počestná loď přepadena piráty, kteří – ohromeni Chandagnacovou bezhlavou odvahou – ho přinutí připojit se k nim. Shandy (francouzské jméno bylo pro mořské krysy moc složité) kupodivu zjišťuje, že takový život má něco do sebe – kdeco vám projde a život je najednou jedno velké dobrodružství. To samozřejmě přináší i jistá negativa – na moři se potuluje mnohem víc mágů než jen Černovous a téměř všichni mají pokaždé něco za lubem…
I přes všechny odbočky od hlavní linie příběhu, které autor podnikne, se ovšem čtenář nemůže ztratit, navíc se zaplete do víru podivně kluzkého humoru, kterému se nedá odolat.
Anubisovy brány jsou prý totiž ještě lepší a právě podstoupily kvůli čtvrtým pirátům dotisk.