Brisingr – recenze

Brisingr čerstvě dočten. Čerstvě ho taky čeká pitva, pitva s menším množstvím možných spoilerů, abych tak řekla, takže kdo nedočetl, ani do čtení zprávy o pitvě ať se moc nehrne…

Protože jsem v posledním měsíci měla spoustu času a krom různých sirupů, prášků a antibiotik jsem se nemusela věnovat téměř ničemu, přečetla jsem si před Brisingrem znova obě předcházející knížky, Eragon a Eldest, z velmi vtipného důvodu, totiž abych nemusela číst šestistránkové opakovaní děje, a krom toho abych si v hlavě rozmyslela, proč jsem vlastně doteď autora této tri(/tetra)logie, Christophera Paoliniho, tolik kritizovala. Myslete si, co chcete, ale důvody k nařčením typu „on si ve skutečnosti titul bestselleru zasloužil jen díky té obrovské kampani, která všechna vydání provázela“ opravdu existují. To, že tu vědomě píšu a podporuju tenhle názor, ovšem neznamená, že jsem Paoliniho úplně zavrhla, a taky jsem dobře udělala. Brisingr na mě ze všech jeho (nepočetných) knih udělal největší dojem.

Nebudu si hrát na profíka, ale i laik vidí jisté zlepšení se i chyby. Paolini provádí obojího dostatek, ale u Brisingru je už oproti jeho předchůdcům znát, že Paolini nějakých těch pár stovek stránek napsal, byť byly vytisknuty zbytečně velkou sazbou a od zjevu dětských knížek je uchránil jen nedostatek ilustrací. Byť by bylo hezké, kdyby se Paolini proslavil tím, jak píše, a ne neustálým odvoláváním se na věk patnáct let, když první Eragon vyšel až o dost déle. Jenže někdo holt ví, jak funguje reklama; v mém případě nákupu sice napomohla překrásná obálka, ale trefným „nesuď knihu podle obalu“, tím se neřídím dosud… a na kolik dobrých knížek už jsem díky tomu narazila, jmenovitě třeba série Gartha Nixe. Ne, Odkaz dračích jezdců mezi ně nepočítám, pořád patřím k těm, kteří Paolinimu vyčítají okoukanost a „vykrádání“ jmen a nápadů jiných fantasy autorů, ale což o to, koneckonců dokud má příběh sám náboj, já sama jsem ochotná odpustit hodně. Problém spočívá především v tom, že Paolinimu právě takový náboj chyběl a jen malinko se pro mě poodhalil až v Brisingru.

Abych se vyjádřila přesněji, ten náboj, o kterém mluvím, považuju za umění vystupňovat napětí a vtáhnout čtenáře do děje. Paolini v mnoha případech stupňovat prostě nedokázal a čtenáře možná tak vymáchal na okraji emocí, které se mu zdařilo popsat o něco lépe, než jeho pokusy o hororové části – ty působí dosud velmi uboze, pokud bych je měla srovnat například s Lirael zmíněného Gartha Nixe. Prvek ohromení rozhodně nepatří mezi Paoliniho silné stránky.

O to zajímavější je fakt, že ve chvíli, kdy se potvrdila jedna z mých domněnek, konkrétně to o Eragonově otci, rozečetla jsem dotyčnou kapitolu s takovým nadšením, až jsem se obávala, že bych mohla propadnout tomu nejhloupějšímu a nejpředvídatelnějšímu, s čím se Paolini dokázal vytasit – nakonec to je přece důvod, proč tvůrcům telenovel na kontě málokdy odpočívá jen čtyřciferná částka. Nečekané objevy v rodině mají přece všichni rádi, ne? Dokonce i mytologie ráda představuje ztracené syny-polobohy a podobně.

S tímhle zjištěním jsem pochopila, jaký děj vlastně Paolini dokáže vypravovat nejlépe. Je to ten nejobyčejnější a možná nudný, jak mohli někteří pochopit, když se jim „kolem 400. stránky zdálo, že se pořád nic neděje“. Kapitoly, kde se „nic nedělo“, jsem si užívala mnohem víc, než Paoliniho popisy politiky nebo pokusy o popsání smírného žití nenávidějících se ras, které spolu zničehonic málem vycházejí – to je hodně americká a hodně hloupá myšlenka, která se v praxi víceméně neosvědčuje. Bod si u mě Paolini připsal, když se při popisu dobývání Feinsteru uchýlil k humoru, který bych od něj v minulých dílech čekala jen zřídkakdy:

„Eragonovi stačily na zabití všech čtyř vojáků čtyři rány mečem, ucuknul, když na něj vystříkla jejich krev. Od jednoho z nich si vzal nový štít, pak se zarazil a pohlédl na těla. Připadalo mu nezdvořilé nechat je ležet uprostřed obývacího pokoje, a tak je vyhodil oknem ven.“

   Tím se pomalu ale jistě dostávám k něčemu, čím mě Paolini velmi mile překvapil. Je to vývoj postav. Pravda, moc ho není, ale ani už to nejsou ty mechanické postavy z prvních dílů. Jedním z dobrých nápadů bylo umístit vedle sebe Eragona a jeho bratrance Rorana. Díky neustálému srovnávání docílil Paolini mnohem úspěšněji toho, jak vykreslit přesnější povahy svých hrdinů: Eragon není natolik zásadový, aby se držel svého vegetariánského slibu (to byla určitě velmi důležitá část knihy…), ale na druhou stranu se mu stále ještě příčí jen tak zabíjet. Ve srovnání s ním vypadá teď Roran v očích čtenáře jako surovec, jen kdyby tam Paolini bez přestání necpal ty jeho romantické a velmi smysluplné rozmluvy s Katrinou… Arya je nakonec příjemnější, než si všichni mysleli, trpaslíci naopak nepříjemnější a Safira je zahleděná do vlastní krásy, i když tomu čtenář samozřejmě rozumí a schvaluje jí to..:) To je Paoliniho další pokrok, vpustil do několika kapitol pohled z dračí perspektivy a popsal ho docela zajímavě. Další bod.