Neil Gaiman
„Srdéčko moje…“
Abych tenhle film mohla ohodnotit, přečetla jsem si i (jen velmi zběžně <KAMENUJTE MĚ!>) knížku, a musím říct, že takové odchylky jsem už dlouho neviděla. Což ale vůbec nevadí, vlastně naopak – film byl akčnější, svěže vtipný (myslím tím ten typ britského humoru, kterému se člověk zasměje upřímně, ne ten křečovitý americký) a zkrácený jako asi všechny filmy podle knižní předlohy, i když v tomhle případě to rozhodně není ke škodě… Na plátně působil příběh také pohádkověji, protože se tolik nevyžíval například v ošklivých popisech jednorožce (tedy jeho vnitřního (doslova) stavu a toho, co bylo potom); efekty pěkné (záběry padající hvězdy docela mile překvapily); začátek a konec trochu klišé („tadyto vám vyloží tady pan vypravěč“), i když určitě nezbytné. O zbytku si udělejte představu sami. A oč vlastně šlo?
Tristan Thorn (roztomilý Charlie Cox) se neúspěšně snaží dvořit své vyvolené Victorii, podle něj nejkrásnější dívce ve Zdi a vůbec na celém světě. Ve své zaslepenosti láskou Victorii bezhlavě slíbí, že jí přinese hvězdu, která zrovna padala z nebe, daleko, dál a dál… za tu hlídanou zeď mezi světy, podle které byla vesnice pojmenována.
Jenže není hvězda jako hvězda. Po téhle spadlé slečince (zářící Claire Danes) jdou krom Tristana i tři (dva, jeden… původně sedm) princové ze Stormholdu a královna čarodějnic (přesvědčivá Michelle Pfeiffer) z vlastních více či méně nekalých důvodů. Elfie je holt země bohatá na magii a podivná zvířata i lidi. Tristana čeká setkání s podivínským kapitánem lovců blesků (sladký Robert de Niro), vlastní matkou a dokonce za těch sedm dní stihne i změnit svou podobu i přesvědčení…
„Anóóó, a Tristan se nevzdává, kličkuje, útočí a…!! Fuj, to byla nečistá hra!“
Jak jsem se vůbec na Hvězdný prach dostala? Měla jsem ho vyhlédnutý už pěkně dlouho, jenže na bližší informace jsem zanevřela a najednou v rádiu slyším, že už má den po premiéře… A tak jsem se hned další den vypravila^^
Nezbývá než doporučit všem příznivcům fantasy (se smyslem pro tenhle druh humoru) a Neila Gaimana.
Kdo by neznal Kiplingovu Knihu džunglí…
V Knize hřbitova je ta inspirace hodně znát, a přece je osobitá, olezlá morbidními vtipy o živých a mrtvých.
Byl jednou jeden hřbitůvek, kam se jedné noci dobatolilo malé děcko. To děcko hledal jeden pán s nožem v ruce a na hřitově se zjevila čerstvě zavražděná matka, která obyvatele hřbitova požádala, aby se o její dítě postarali. Protože málokdo odolá žvatlajícím malým dětem, stalo se tak a hřbitov si vzal batole pod svou ochranu.
Roky plynuly a ačkoli je hřbitov za normálních okolností místem pro mrtvé, kupodivu dokázal i vychovat ono dítě, Nikoho Owense. Nik se naučil číst z náhrobků, používal zastaralý jazyk i gramatiku a znal dobře historii. Taky nesměl překročit hranice hřbitova, jinak by ho mohl najít muž Jack, vrah jeho rodiny, a jak říkal jeho poručník Silas, budoucnost je jen pro živé. A zkuste tohle rozumně vysvětlit dítěti, jehož kamarádi jsou všichni dávno mrtví…
Díky omezenému pohledu dítěte připomíná Kniha hřbitova zpočátku Koralinu, ale nabírá vážnější a zajímavější tempo, jen co Nik vyroste z předškolního věku. Na to, jak připomíná pohádku, je obdivuhodně brutální, i když ke Kaori Yuki má naštěstí daleko. Skvělá oddychovka s neobvyklým námětem.
Na Neila Gaimana jsem si zvykla natolik, že u každé knížky předpokládám, že bude perfektní. Trochu přitom zapomínám, že Neil fušuje i do scénářů (myslím, že to byl Beowulf {neviděla} a MirrorMask {chce vidět}).
Tahle knížka musela vzniknout v době, kdy se Neil sešel v kavárně s dalším scénáristou, Michaelem Reavesem, a při společném popíjení kávy je napadlo, co takhle dát to spolu dohromady a napsat něco malého? Z toho „malého“ však kupodivu nevznikl scénář, i když při čtení to možná leckoho napadne, ale Mezisvět, příběh o paralelních vesmírech, který by filmový průmysl nejdříve naporcoval, pak rozsekal na kousíčky a složil dohromady béčkové sci-fi.
Joey Harker = typické americké školní pako. V ničem nevyniká, holka, která se mu líbí, nemá ani tušení o jeho červí existenci a ke vší smůle dokáže procházet světy jako dveřmi. Když si uvědomíte plný význam tohohle přirovnání… Mno, dveře taky moc nevnímáte, když jimi procházíte, ne? To je právě ten problém. Joey tuhle svou schopnost neovládá a co víc, zpočátku o ní ani neví, takže není divu, že je trochu vyveden z míry, když jeho dům není najednou jeho dům a v jeho pokoji bydlí holka, která je mu neuvěřitelně podobná. A tady máte podstatu paralelních vesmírů: co by se stalo, kdyby člověk nevynalezl oheň? Kdyby na enté Zemi byla stejná gravitace, jako je na Měsíci v naší realitě? Kdyby Země, kde se narodil jiný Joey, byla v pokroku o pár kilometrů napřed? A mezi všechny těmito prakticky neomezenými možnostmi existuje Mezisvět, území oddělení od Všeho Ostatního páskou Chaosu…
Když se nad tím krátce zamyslím, je jen dobře, že z Mezisvěta zůstala jen kniha. Při čtení se mi většinou v hlavě míhá cosi podobné filmu tak, jak bych to natočila já, a zrovna u Mezisvěta za to stály jen úvahy, popisy a myšlenky, které se z filmů ztrácejí i tehdy, neproškrtá-li se rozpočet. Ten by se navíc musel seškrtat opravdu hodně, protože na to, jak je ta knížečka tenká, se mi tam děj zdá nahuštěný opravdu velmi kvalitní pumpičkou. Podtrženo a sečteno, kdybych si mohla vybrat, bývala bych počkala a ty dvě stovky investovala raději do poslední Zeměplochy; tzn. Mezisvět si raději od někoho vypůjčte..;3
Už z mytologie je zřejmé, že bohové si libují v intrikách stejně jako ve složitých rodinných vztazích, ne nepodobných mýdlové opeře. Vždycky se najde nějaký ten ztracený příbuzný nebo příležitost k dramatickému přednesu pověstného „já jsem tvůj otec!“. Jenže po osídlení Nového kontinentu jde o věc mnohem vážnější: Staří bohové upadají v zapomnění, zatímco lidé zakládají nevědomky nové kulty. Heslo? Držet krok s dobou.
„Všimli jsme si samozřejmě, že se něco děje. Ale jeden má pořád dojem, že takovéhle věci se mohou stát nejspíš v Americe. Tam si na něco takového potrpí.“
(Azirafal, Dobrá znamení)
A do tohohle ticha před bouří je z vězená propuštěn Stín.
Stín je docela milý chlap, který dělá čest svému jménu. Stín má ženu, která na něj celou tu dobu čekala. Stín se naučil pár triků s mincemi a přečetl Herodota. Stín dovede pít jako duha. Stín je… normální.
Nicméně na svobodě ho čekají nečekané komplikace, které by význam slova „normální“ nejspíš nepochopily…
Americké bohy jsem četla hodně, opravdu hodně dlouho. Buď to bylo tím, že jsem se obtěžovala s e-bookem (knihovně bych jinak tučňoučce platila), nebo tím, že ta drtivě temná atmosféra se nějakých pár dní nemohla shodnout s mým pohodlným vnitřním rozpoložením, ale tři fakta zůstávají: je to knížka obtížná, ponurá a vtipná, ovšem jen v případě, že se dokážete od srdce zasmát nad vysušenou mrtvolou, které někdo nasadil jednu z těch nechvalně proslulých narozeninových čapek a posypal ji růžovými konfetami.
Příběh sám obsahuje scénky 15+ a pravděpodobně na každém čtenáři zanechá hluboký šrám v podobě šoku a nadšení zároveň, obzvlášť pokud má dotyčný rád překvapení, vraždy a jiné morbidní prvky.
Ponaučení?
Zabavte něčím své bohy a hlavně je nenechte strádat, nechcete-li se obrátit v prach příliš brzy…
Někdo vykřikl. Pak se ozvalo hlasité rachocení, jak se zřítila střecha, a hřmot, když plameny vyšlehly do výše.
„Někdo tam nebyl mrtvý,“ řekl pan Croup.
„Už je,“ konstatoval pan Vandemar a žvýkal další kousek syrového štěněte. Našel si oběd v příkopu u cesty, po které šli od kláštera. Šestnácté století měl rád.
„Kam teď?“ zeptal se.
Pan Croup se usmál – jeho zuby vypadaly jako hřbitov po vichřici. „Asi čtyři sta let odtud,“ oznámil. „Spodní Londýn.“ Pan Vandemar zpracovával informaci zároveň se štěnětem. Konečně se zeptal: „Zabíjet lidi?“
„Ano, zajisté,“ řekl pan Croup. „Myslím, že to vám mohu s jistotou zaručit.“
Metra žijí vlastní život. Obzvláště pak londýnská podzemka, která – jak bych to jen… odděluje dva naprosto rozdílné světy: Londýn obyčejných lidí, spěchajících za každodenními záležitostmi s aktovkou v ruce, a Podlondýn, území tvorů, jimž se nějakým způsobem podařilo propadnout Trhlinami.
Přesně tohle se stane Richardu Mayhewovi, muži s nadějnou a zářivou budoucností, a k jeho zlosti mu to obrátí život naruby, protože ten viditelný Londýn se před podobnými odpadlíky uzavírá jednoduše tak, že je ignoruje a odřízne je od normální společnosti, asi jako kdyby vám z neznámého důvodu odpojili telefon a vy zůstali kdesi v divočině, napospas divé zvěři. To ovšem odhodlaný Richard nehodlá nechat jen tak. Má přece kontakty, dokonce i v tomhle podivném světě bez pravidel. Tyhle kontakty si ho zatím sice všímají asi jako červa v blátě, ale Richard má koneckonců celý mizerný zbytek života na to, aby si vybudoval kanální pověst dostatečně zajímavou, aby si ho všiml někdo, kdo by mu mohl pomoci v návratu do reálného života. Jedna taková příležitost se naštěstí brzy naskytne a s trochou neodbytnosti se Richard spolu s podivínskou Dvířkou, šarmantním markýzem de Carabasem a odvážnou Hunter vydává na cestu po střechách, opuštěných zastávkách se zasloužilými jmény a odváží se i do podzemního labyrintu, kde číhá věčně hladová Bestie…
Asi nemá cenu dodávat, že to bude trochu hororové, napínavé jak kšandy, překvapivé atd. atd., protože to psal génius. Kdo už od Gaimana něco četl, nejspíš ví, co tím myslím. Zajímavé je především to prostředí, Gaiman dokáže pořád překvapovat a to, že se drží té „městské“ fantasy, je jen dobře, protože na tenhle žánr nemá leckdo. A Neil Gaiman není leckdo, je to pan Někdo, což znamená, že to stojí za ztracení těch pár hodin, kdy budete natolik zažraní do děje, že málem zapomenete na základní životní funkce.
Už mnoho nenechavců se pokoušelo o rozumný výklad Zjevení sv. Jana, nicméně všichni by jistě uznali, že ten nejspolehlivější by poskytla Apokalypsa sama. Lidé se brzy stanou jejími svědky, až vyjedou čtyři příšerní jezdci, moře se zbarví krví a z nebe budou padat banány, pokud ovšem těmto hrůzách někdo nezabrání.
Azirafal a Crowley by byli rádi tím někým, ačkoli jsou dvě strany jedné mince – anděl a démon, nasazení v Londýně do formální akce. Něco jako konec světa nechce ani jeden z nich dopustit, protože si Zemi tak oblíbili a v poslední velké bitvě nevidí nic užitečného. I přestože Crowley a Azirafal spojí síly, ztratí stopu Antikrista, Satanova syna, který zvěstuje právě začátek konce…
Do „honu“ se kromě těchto dvou nadpřirozených bytostí zapojuje ALČ (Armáda Lovců Čarodějnic), Anatéma, majitelka Skvělých a přesných proroctví Agnes Magorésové, a ještě párek padlých andělů. Posledních dnů se ale účastní i spousta nevýznamných a přesto osobitých lidí, jako jsou obchodníci na drátě či poštovní doručovatel. A samozřejmě nechybí Jezdci ze čtyř Beránkových pečetí: Smrt(´), Válka, Hlad a Zněčištění.
Dobrá znamení se okamžitě zařadila mezi mé neojoblíbenější knížky a je dost možné, že se usadila rovnou na samém vrcholu. Kombinace Gaimanova stupňování napětí a Pratchettova vtipu způsobila, že se vám jednotlivé scénky samy od sebe objevují v hlavě a o některých sitacích přemýšlíte ještě alespoň týden poté. Díky typickým (ale těžko určitelným) znakům psaní obou autorů vznikly dvě úžasné postavy: Crowley a Azirafal.
Možná jsem hodně ovlivněná vlastním dojmem, ale při představě těch dvou při jejich filozofování a hovorech si nedovedu přiznat, že by se eventuelně mohl najít někdo, kdo by si je nezamiloval. Směska vtipu, opilého filozofování, gaimanovsky laděné akce s doplňky pratchettovskými, to vše dělá z titěrné publikace diamantovž skvost.