Čtenáři, představ si, že jsi drak. Rozpínáš křídla, svištíš nocí, zatímco membrána se nadouvá jako plachta. Ocasem pohybuješ doprava a doleva zcela instinktivně, abys neztratil rovnováhu. Koupeš se v záři dorůstající hmoty Měsíce. Roztíná temnotu jako srp. Na lesklých, tvrdých šupinách se ti usazuje vlhkost, kterou okamžitě smetá vítr. Za sebou necháváš sraženou stopu dechu. Zamíříš k blízkému hrádku, opouštíš blízkost nedosažitelných hvězd. Obkroužíš několikrát nejvyšší vížku, dokud nenakoukneš do miniaturního gotického okna. To, co uvidíš, tě na první pohled tak vyvede z míry, že úplně zapomeneš mávat křídly, nezřízeně sletíš o několik pater níž a při tom si narazíš hlavu o kamenného chrliče, který se ti připletl do cesty. Raději odklouzáš nočním chladných vzduchem jinam. Tak zvědavý zas nejsi. Ale co tě tak vylekalo?
V místnosti plné koberců, kožešin a jedné postele s nebesy se před praskajícím krbem hádají dvě postavy. Měsíční světlo, olizující mimo jiné i slušné území studených kamenů pod oknem, odhaluje párek uší, které se kdysi musely zatoulat do ořezávátka, zpola zakrytý hřívou odbarvených vlasů. Druhá hlava má o něco nenápadnější odstín okolních stínů. A obě na sebe rozzuřeně prskají.
„Já to dělat nebudu!“ protestuje blonďatý manekýn.
„To teda budeš, Eragone,“ zavrčel emoboy.
„Né, nebudu,“ trval na svém dotyčný Eragon. „Proč zrovna já, Murtaghu?“
„Proto,“ odsekl Murtagh a nedbalým pohybem odhodil splizlou patku z čela.
„To není důvod!“ namítl Eragon zapáleně.
„Hele, přestaň se dohadovat, zlato. Prostě skoč do tý postele, ať to máme za sebou,“ odrazil Murtagh neohroženě tento nebezpečný argument.
„Když já se bojím, ještě jsem to nedělal,“ zakňučel Eragon na svou obranu.
„Všechno je jednou poprvé,“ zafilozoval si Murtagh, „tak dost řečí a šup tam!“
Eragon s reptáním zalezl do natřesených, měkkých dušen. „Ale ať je to rychle za námi, ano?“ ujišťoval se.
„To nezáleží na mně,“ zašklebil se Murtagh a zatáhl závěsy…
„Dobré ráno, Eragonku!“zaštěbetal za úsvitu vesele Murtagh. Eragon si v odpověď rozmrzele přetáhl polštář přes hlavu. „Vypadá to, že zítra si to zopakujeme, když ještě žiješ,“ pokračoval Murtagh s potměšilým úsměvem.
„To né!“ zasténal Eragon a zavrtal se ještě hlouběji.
„Ale jo,“ zazubil se Murtagh. „Dostaneme víc zaplaceno, Eragone! Jen pomysli na všechno to jídlo! Nakonec to není tak špatná práce, dělat ze sebe druhého krále, kdyby toho opravdového chtěl někdo zabít, spát v královské ložnici… Co já bych dal za to, abych byl taky dvojník někoho slavného.“
„Mořská nemoc!“ zaskučel Eragon. „Tak si zkus spát na něčem takovým! Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo, kdo se v takových věcech vyžívá, brzy vynalezl něco jako postel s vodou a rybičkama. To už bych se vážně poblil.“
Napsat komentář