Tohle byla v posledních měsících jediná kniha, kvůli které jsem se každý týden chodila dívat k pultům a do výloh. Naposledy to bylo Buch!, co mě takhle zmagořilo, ale naštěstí se ukázalo, že i Leviatan za to čekání stál. Už jen to, co dýchá z obálky, řvalo na sto metrů steampunk, a navíc mi se čtvrtým Temerairem došla zásoba alternativních historických fantasy románů. Absťák bolel, určitě víc než absťák alkoholika…

Se Scottem Westerfeldem jsem žádnou předchozí zkušenost neměla, ale něco mi říkalo, že za tohle těch cirka 360Kč dát s klidným svědomím můžu. To „něco“ byl podpis Keitha Thompsona. Po Světakraji jsem s neúměrným nadšením vítala další doušek literatury, která nedá dopustit na pořádnou ilustraci, protože — přiznejme si — kolik jste za pár posledních let viděli knih, jejichž garde do něčeho takového investovalo? Já osobně se dopočítám Narnie, prvních dílů Harryho Pottera, Spiderwicků (DiTerlizziho jsem si v té době chtěla vzít xD) a se Světakrajem seznam tak nějak končí. Kdo by vrážel peníze do ilustrace, když existuje film a reklama se dá vyrábět i jinak? Asi mám být vděčná, když narazím na fajnovou obálku, na které není nicneříkající montáž z PhotoShopu (mimochodem, mrkněte na nové vydání Sapkowskiho Zaklínače, tam se odvedla sakra pěkná estetická práce, kde věřím, že nenasadili barvoslepého grafika).

Další věc, co mě těší, je, jak se steampunk šíří. Chytá se, nikdo nemůže říct že ne. Jsem docela potěšená, když tu a tam narazím na člověka, kterému ten pojem nemusím vysvětlovat. V zimě jsem to dokonce chtěla protlačit jako téma maturitního plesu (nevyšlo to, jaká škoda, nastavte představivost na plné obrátky a vzdychejte se mnou). Leviatan mi mírnou lítost, že v Česku to pořád není tak úplně uznávaný žánr, víc než vynahradil.
Oč tedy jde? Zalistujme v učebnicích dějepisu přibližně sto let dozadu, k počátkům první světové války. Už jen fakt, že 19. století nám tu přechází do 20. století, naznačuje, že bohužel bude trochu míň toho viktoriánského steampunku a naopak si dosyta užijeme lehčího dieselpunku. Westefeld to dotáhl nad tato očekávání.
Připomeňme si skutečný historický podklad: Čechy se stále ještě cukají pod Rakousko-Uherskem, jehož trůn zabírají zadky snad poslední větve Habsburků. Ještě vylovím z paměti, že pomyslným startovacím praporem byl atentát na Ferdinanda d’Este a dál k mé hanbě naskakují už jen obrázky z Hetalie (bože, a to jsem docházela na historický seminář, taková ostuda…).

Teď už můžete učebnici zavřít. Tady totiž začíná pracovat samotná autorova fantazie, která Evropu rozporcovala na dva protichůdné tábory (vyjma Švýcarska, které se ve vší pompě jako vždy drží zuby nehty neutrality): darwinisty a industriály. Síť smluv, dohod a uzavřených spojenectví vytváří z evropského pole jakousi šachovnici, po níž se po smrti svého otce proplétá levoboček Alexander. Druhý pohled příběhu vypráví Deryn, dívka, která odmítla zůstat sedět doma na zadku a vyrazila si najít vlastní dobrodružství, protože létání jí kolovalo v žilách. Samozřejmě ji provází spousta drobných zádrhelů, jako například že dívky v armádě nemají co pohledávat.
Vynikající smršť verneovsky laděných nápadů, živoucí létající lodě, mechanické obří stroje, to všechno Westerfeld sladil do výborné odpočinkové knížky, kterou s nepřímou úměrností k ceně (vrr!) přelouskáte asi za dvě tři hodiny, pokud jste já.
Možná jsem trochu postrádala vtípky ve stylu Pratchettova Regimentu (ony se tam prostě hodí!) nebo něco opepřenějšího, jenže jde samozřejmě především o literaturu pro mládež a já byla pár dní před čtením lehounce ovlivněná Powersovými popisy eskapád Jacka Shandyho (ano, akčně se připravuju na čtvrté Piráty, abych je při kritice mohla usmažit zaživa).
Leviatan je prostě po Shandyho hurwoodovské marionetě takový slabý odvar i během akčních scének, ačkoli očekávám, že další díly (mimochodem také pojmenované po biblických příšerkách) předvedou mnohem víc z té špatné strany války a naberou o něco hororovější nádech, což slibují i některé nadmíru zajímavé postavy, jejichž charakter byl během prvního dílu jen provokativně nakousnut (Volger a Barlowová). Nemyslím, že se Leviatan zařadí na delší dobu po podvědomí větší části čtenářstva, snad vyjma nás, postižených náklonností ke steampunku, ale každopádně jde o moc příjemný a lichotivý kousek na zabrání volného času.

Tuším, že někdy na přelomu podzim/zima u nás vyjde Behemot a časem i třetí díl do skládačky, Goliáš.

Aby bylo jasno, zase jsem se nechala unést takovým tím typickým „nesuď knihu podle obalu“. A bylo to dobře. Obálky Světakraje mi byly povědomé už od chvíle, co začaly vycházet v České republice, ale bohužel, Dee je pitomec a podle Spiderwicků si odvozovala, že to sice může mít hezký obrázky, ale za čtení to stát nebude, natož aby za to vyhodila peníze.
Někdy před prázdninami jsem se stavila na návštěvě u jednoho podobného čtecího stroje jako já a při příležitosti, kdy mi pomalinku už mohla dotyčná (říkejme jí anonymně Šmudla, protože jí mám fakt ráda..XD) vrátit Powerse, ale ještě neměla ani jednoho přečtenýho, jsem se zoufale pustila po slídění v její knihovně, jak skončím ostatně skoro na každé návštěvě. Šmudla měla v poličce Jonathana Strange, údajně taky ještě neviděla ani první stránky, a spoustu Eriksonek, který pro změnu zase nechytily mě.
A pak mi pohled padl na Světakraj.
Ony už vyšly čtyři knížky (v současnosti je jich ubohých pět a jedna additional, tedy nejspíš ne zcela k hlavnímu příběhu, ale to si ověřím až časem)? zamrkala jsem bolestně a začalo mi cukat v malíčku.
„Vrať mi je někdy po prázdninách,“ pokrčí Šmudla rameny. Cukání v malíčku je čím dál naléhavější. No, nakonec mi jedna igelitka na kořist v její knihovně bohužel nestačila.

Po prázdninách byl špatný odhad. Nakonec to skončilo přibližně stylem jeden den, jeden díl. Zoufale málo. Dee úpí a kvílí a proklíná pomalé překladatele (Stewart napsal už tři navazující trilogie a nějaký ty dodatkový knížky, nedopočítám se přesně…), byť je zároveň vynáší do nebe, protože v případě Světakraje odvedli neuvěřitelně dobrou práci, klobouk dolů.
Teď bych mohla vysvětlit, proč se u knížky uvádí dva autoři, a trochu to srovnat s dynastií Spiderwicků. Ano, je to ten samý případ, jeden píše, druhý kreslí, ale nutno říct, že skoro na každou stránku, což je nakonec důvod, proč se jméno Alana Lee nedostala na přední stranu obálky Pána prstenů. Shame on him… (ale je to pašák).
Chris Riddell je v tomto případě ten bůh, který dovedl Stewartovu práci k naprosté dokonalosti, která je coby označení „dětská kniha“ neskutečně urážející, nebo jsem na tak nízké mentální úrovni. Tak úžasnou smršť dobrodružství, lysohlávek a steampunku jsem už dlouho nezažila…
Chcete vědět víc? Čtěte dál…

Světakraj, útes čnící do prázdna na samém konci světa (leda by něco bylo za útesem, ale to zatím nikdo neprozkoumal) a místo, kde balvany a hořící stromy létají, vám v celé jeho šílenosti představí první kniha, Hvozd. Pro lepší představu si vzpomeňte na Star Wars a spojte ho s nějakou jinou lesní fantasy. Elfové, lidé a skřeti? Blbost, Světakraj obývá tolik druhů, že tu skoro není místo pro pořádný rasismus.
Ani Snítek nepoznal až do svých třinácti, že jeho matka asi nebude lesní troll, protože on sám má o dost delší nohy než lesní trollové. Navíc se lesní trollové vždycky drželi Stezky. On byl vždy odlišný a jednoho dne ze Stezky sešel…
Rozpoutává se eskapáda dobrodružství za šíleného pochodu přes zdánlivě nekonečný Hvozd, při němž Snítek potkává neuvěřitelné bytosti, které mu navíc většinou usilují o život. Zabijáci, bručivědi, vikvikové, Hudrmanice, střežníci, masožravé duby a létající piráti, a to není ani den, co opustil Stezku. K tomu ho pronásleduje stín dávné kletby Šerolichotníka…

Ať už se to zpočátku zdá možné nebo ne, Snítek všechno přežije a přidává se ještě k horší cházce, totiž k Létajícím pirátům. Tím se pozornost dosavadního příběhu přesouvá z Hvozdu k Dolnímu městu a létajícímu městu Svatý Frax, kde si přesně opačně libují intriky a pletichy. Snítkovi ovšem přirostla k Srdci tak trochu dědičně Volná obloha. Někdy v době, kdy se sám stává kapitánem na létající lodi, autoři ukončují trilogii a proskočí zpátky časem k jiné postavě létajícího piráta. Tímhle stylem – vždy po jedné trilogii – sledují takřka celou „dynastii“.

Žvaní se o filmu, ale samozřejmě je to zase jen plácání nasucho (údajný release je psán25. 5. 2010, ha, ha), a protože konkrétnější informace se bohužel sehnat nedají, mám škaredé tušení, že jde o další film zametenej pod koberec. Škoda, animák v Riddellově stylu by podle mého trhnul majlant..:3

Aktuálně
Po  Voxovi vychází Svobodné mýtiny, plánované jsou na rok 2012.