Paolini je částečně barvoslepý, na základě čehož vymyslel postavu Safiry. Stejně jako ona vnímá víc modrých a fialových odstínů.
Divíte se, kam se poděly všechny ostatky starých Jezdců a především jejich draků, kteří žili před Galbatorixem? Christopher měl v úmyslu popsat v poušti Hadarak kosterní pozůstatky draků, ale nakonec od toho upustil. Po celé Alagaësii je ovšem prý roztroušena spousta takových kostí.
Draci si jméno vybírají ve věku, kdy rozumějí jeho podstatě o něco víc než těsně po vylíhnutí. Údajně se přes celá staletí vyskytly i případy, kdy si drak časem jméno změnil.
Gedwëy ignasia se neobjevuje jen na dlani. Záleží na tom, čím se Jezdec poprvé dotkl dračího mláděte.
V případě, že by Jezdce postihla amnézie, je Paolini přesvědčen, že by pro něj jeho drak tak jako tak udělal cokoli. S největší pravděpodobností kouzlo, které by Jezdce vyléčilo. Na druhou stranu C. P. připouští, že kdyby drak vycítil, že jeho Jezdec se začíná přiklánět ke zlu, možná by ho raději sám zabil.
Za starého řádu Jezdců bylo dětem, když se poprvé postavily před dračí vejce k případnému výběru dráčete, mezi deseti a patnácti lety. U elfů kolem dvaceti. Každopádně nejlíp ještě před pubertou.
Draci podle Paoliniho mohli být vícebarevní. I neonově růžoví. (Tady Paoliniho začínám podezírat, jestli si z pokládaných otázek už vyloženě nedělá legraci.) Barva se každopádně drží v „rodině“.
Neuvěřitelně vzácně by se mohl vylíhnout i drak naprosto neschopný letu.
Před Galbatorixem čítaly počty draků v Alagaësii stovky, včetně divokých draků. Země by jich nemohla udržet více vzhledem k jejich stravovacím návykům (malá dráčata jsou žravější, dospělému draku stačí jeden kus dobytka na týden).
z webu Shurtugal (Q&As) volně přeložila Dee
k užití pro hru DRAO
Napsat komentář