Mudlovské dění

Obsese: Jméno větru
Poslouchám: Red - Pieces
Sleduju: Fringe
Píšu: Nope
Kreslím: Nárazově

Obláček štítků
Laboratoř
Právě je

anime

Posledních pár měsíců jsem One Piece trestuhodně zanedbávala, takže těm, kdo pořád váhají, co to vůbec je a jestli má cenu ztrácet s tím čas, nabídnu tohle starší video – výmluvně „One Piece v šesti minutách“. Kdo nemá rád spoilery, dívat by se neměl, nicméně myslím, že je to skvělé i pro ty, kdo už to znají, jako shrnutí událostí před 3D 2Y. Video je podle mě sestříhané docela dynamicky a chytlavě (s hudbou z Pirátů z Karibiku, která se kupodivu ani moc nebije :) ), v rámci hlavních soubojů – chybějí takové ty malé dojemné a vtipné maličkosti, které One Piece průběžně prokládají, ale to dojem z videa vůbec nesnižuje…:)
Příjemnou zábavu!
(Pustťe si to v HD)

Celý příspěvek

House of Five Leaves

Dvanáctidílný, výtvarně se vymykající počin zavane diváka přes podivně moderní úvodní znělku do nudného, šedého Eda, kde vzduch občas protne oživující prvek v podobě rudého, pěticípého listu. Masanosuke do prostředí svou melancholií, bázlivostí a nepřekonatelnou zdráhavostí zvláštním způsobem zapadá. Je sice vynikající šermíř, ale kvůli jeho povaze ho nikdo nezaměstná. Když ve středověku nemáte práci, skončíte s prázdným žaludkem někde v příkopu. Naštěstí (nebo spíš nenaštěstí) potkává Masanosuke Yaichiho, podivína, který mu kupodivu z vlastního rozmaru nabídne opravdu stálou práci. Spolehlivě výdělečnou. Jenže taky ilegální. Masanosukem zmítá typické dilema kodexem svázaného samuraje, jenže Pět listů je navzdory postranním úmyslům docela přátelský spolek a pátý člen mezi ně zkrátka musí symbolicky zapadnout.

Dům Pěti listů patří mezi ty počiny, kde děj hraje až druhé housle. To osudy postav mají pré a samy se obsadily do hvězdné hlavní role. Temná, zamlžená minulost pronásleduje i toho, u koho by se vám to na první pohled nezdálo. A jakou cenu má poučování z úst někoho, kdo se jím sám neřídí? Přesto se v Domě Pěti listů otravně nemoralizuje. Pozvolné tempo seriálu se rozvíjí jen tak rychle, aby se strhujícím dramatickém finále rozpletlo jak zápletku, jak všechna srdce. Jen není až do poslední chvíle tak jistý happy end… Ale to je správné. Černobílost není rozhodně prvkem v tomhle receptu na dojímavé minuty.

Sarai-ya Goyou

Reálnost a uvěřitelnost postav podtrhla vedle hudby i kresba. Notně atypická, nepřikrášlená a stylizovaná do „žabích obličejů“ propůjčuje celému důstojnému dílku patřičnou melancholii, i když ne každému se musí líbit. Mně osobně právě svou originalitou nadchla, vybočuje z mainstreamové produkce japonských seriálů.
Přirozenost, žádná velká hrdinství, psychologie a nádherně lidský náhled.
Sarai-ya Goyou si dokáže získat i náročnější diváky spolu s příznivci historických anime a samurajů.
Jednoznačně spadá mezi skutečné lahůdky, které svět anime v hojném a rozmanitém spektru nabízí, a zřejmě se taky bohužel kvůli své nezvyklosti zatím neprobojoval (a pravděpodobně už ani neprobojuje) do širšího podvědomí…
Nicméně pro vybíravce je určitě jakousi perlou v prasečím korytě.

Horké léto, naducané obláčky, poetičnost, působitě vykreslená obloha i krajina a poletující vlasy/lístky sakury/peří (nehodící se škrtni)…
Jsme doma? Ještě ne? A co takhle extrémní kukadla studia KEY?
Air, anime z roku 2005 podložené základy jedné počítačové hry, má na(ne)štěstí jen 12 dílů a 2 OVA + film pro ty, které příběh pohltí. 12, to je číslo tak akorát pro nakousnutí skeptiků jako já, kteří se od Air právě teď drží zuby nehty co nejdál. Co to je za odporně přeslazenou grafiku? Je možné, že autoři byli slepí, nebo udělali opalizující megavelké oči schválně? A komu by se to proboha mohlo líbit?

Celý příspěvek

Letní války

Sociální sítě a internet jako takový čeká bezpochyby slibná budoucnost. Už dnes se via síť podávají přihlášky, vyplňují formuláře, seznamuje se; zanedlouho se bude skrze virtuální svět pravděpodobně i volit, nakupovat běžné potraviny. A už dlouho se horlivě a v hororových scénářích diskutuje také o tom, co to bude všechno vlastně mít za následky, kam až to povede…
Celý příspěvek

Po silně infantilní Ponyo přišlo japonské studio Ghibli s podstatněji osvěžujícím trhákem. Stejně jako v případě Howl’s Moving Castle (podle stejnojmenné knihy Diany W. Jones) a Zeměmoří (Ursula le Guin), i tentokrát převzali ghibliovci námět od západního autora. Pokud vám jméno Mary Norton nic neříká, nezoufejte, její knížky znáte určitě přinejmenším pod názvem Pidilidi.

Celý příspěvek

Japonský snímek (překládaný jako „Dívka, která proskočila časem“) z roku 2006 získal cenu Nejlepší animovaný film roku 2007 a k tomu několik dalších cen. Musím říct, že právem. Nečekala jsem, že kombinovace romance (v dobré, stravitelné míře) a sci-fi se dá tak jemnocitně skloubit. Jakkoli skepticky čekáte, že se před vaším kritickým pohledem Toki wo kakeru shoujo ztrapní, asi budete zklamaní tím, jak nadšený to zanechá dojem. Japonští filmaři dovedou právě díky odcizenosti západní tvorbě často mile překvapit, a u Toki wo kakeru shoujo se jim to vyvedlo snad ve všech oblastech: animace, scénář, dabing, hudba, prostředí.

Makoto je obyčejná, sportovně založená lehkovážná holka, která ráda tráví čas se dvěma kamarády. Po drobné nehodě v laboratoři zjistí, že se dokáže vracet v čase… No není to bezvadný způsob, jak změnit spoustu smolných věcí? Jenže všechno samozřejmě zpacká ještě víc sama Makoto…

Ačkoli to nezní moc akčně, divák zadržuje valnou část filmu nevědomky dech. Film dokáže pobavit, dojmout až rozbrečet, protože se dokáže silně opřít o význam přátelství. Typická japonská výrazovost se neobjevuje tak často, aby byla příliš rušivá pro evropského diváka, ale zároveň dokáže realistická animace neuvěřtielně vtáhnout do děje. Scénář nikde navázne, navzdory dojmy, že pokud Makoto skáče do minulosti a rozhovory se opakují, musí to být přece strašlivě nudné — právě naopak, Makotiny pokusy zvrátit minulost podle svého přání působí spíš směšně, protože zabrání-li jedné nehodě, stane se jiná. Zkrátka typický paradox cestování v čase.
Skvělému dojmu nahrává i velice vyvedené propůjčení hlasů (alespoň to japonské) a krásné prostředí typického japonského města na kopci. Divák nemá problém udržet si přehled, vedle dvou hlavních postav se najde pár více či méně vedlejších, u kterých vás přeslechnutí jména úplně nevykolejí. Narozdíl od jistých snímků (např. Zdrojový kód) se tu tvůrci nezamotali a cestování v čase dává ve všech detailech smysl.
Jediné, nač Japonci opravdu talent nemají, je vymýšlení názvů (vzpomeňme například na Cestu do fantazie, která se raději překládá z angličtiny).

Toki wo kakeru shoujo

Svět alchymie je něco na způsob kouzel pana Pottera, akorát nestačí zamávat hůlkou a zahuhlat zaklínadlo – jako alchymista se musíte naučit kreslit rychle, přesně a ve správné situaci ty správné transmutační kruhy, a k tomu ještě potřebujete ty správné prvky. Tady se za chyby neplatí hábitem proděravělým jiskrami, tady vám taky může ohořet kus obličeje (…přinejlepším). Fullmetal Alchemist není zfilmovaný Pán prstenů, neprovádíte manévry à la „prosekej se dvěma tisíci střetů po náročném dni“ – sem tam pouze vyřídíte nějakou chiméru nebo Homunkula, pokud ovšem nejste slabší – to pak oni vyřídí vás

Co se asi stane, když se dva malí alchymisté pokusí i přes přísný zákon oživit svou mrtvou matku? Velmi rychle zjistí, že zákonu rovného obchodu nestačí jen pár kapek krve – starší Edward přijde o pravou ruku a levou nohu, mladší Alphonse pak o celé tělo. Jen díky bratrovi se však zachová jeho duše a vědomí, které Ed transmutuje (to slovo tam uslyšíte často) do starobylého brnění v otcově pracovně. Sám Ed si pak nechá nainstalovat automaily, kovové končetiny napojené na nervy.

O něco starší a něco víc zodpovědnější Ed se na první pohled zdá skoro stejný jako dřív – pořád k smrti nenávidí mléko, je citlivý na otázky a poznámky ohledně své výšky a jedná trošku bezhlavě. Co je jiné, to je Edova hlava naplněná Pravdou, kovová ruka schovaná v rukavici, kterou dokáže obratně a velmi rychle změnit na nebezpečnou čepel, a za zády dvakrát vyšší Al-brnění, které lidé většinou akceptují do doby, než zjistí, že je prázdné. Bratři Elricové pátrají po „kameni mudrců“, podivném (až legendárním) prvku s nepříliš známými vlastnostmi, aby znovu získali, co ztratili. Ne ovšem svou matku, protože o rovném obchodu už ví své…

Určitě by stál za zmínku film Conqueror of Shamballa, přímo navazující na poslední epizody.