Je to už přes rok, co mi tak trochu vyrazila den zpráva o tom, že sir Terry Pratchett už není mezi námi. Ne že by to bylo neočekávané, ale stejně to zabolelo. Tehdy jsem si podržela minutu ticha, smířila se s tím, že jeden z mých nejmilovanějších autorů už nic nevydá a… život šel dál, hádám.
Právě po tom roce jsem si znovu vzpomněla. Terry slavil narozeniny dva dny po mně. Když jsem byla mladší, poslala jsem mu e-mail s blahopřáním právě k narozeninám, a když mi Terry odepsal (tehdy jsem byla hodně zažraná do Zeměplochy, nově objevené a naprosto okouzlující), popřál mi k těm mým (však víte, ten pocit, že už můžete v klidu umřít) a ještě připojil veselou poznámku, že jeho věk je jenom navenek. Tehdy ještě neměl diagnózu Alzheimera, ale mám pocit, že i kdyby měl, napsal by něco podobného.
Loni jsem dokoupila všechny zbývající knížky, jelikož už jsem na ně měla peníze (dřív jsem si potvorně sháněla e-booky, ale na Zeměplochu šlo hodně z mého skromného kapesného), takže jsem si ucelila celou sérii. Nedávno jsme se stěhovali – nakládala jsem si všechny ty paperbacky do koše a nepřítomně se usmívala nad tím, jak jsou nejstarší stránky úplně žluté a ty nové září jako sníh.
Od mé nejdražší jsem navíc dostala The Compleat Discworld Atlas, zatímco společně jsem zase nahrabaly některé limitované hardcovery (pevná vazba) Zeměploch s naprosto úžasným minimalistickým designem (podívejte se na discworldemporium.com).
Zkrátka a dobře, Zeměplocha je něco, co se na vás přilepí a veze se to s vámi ještě drahně let. Sir Terry už tu není, ale stačí jen nakouknout do jedné z nich a připomenout si, že Smrť se sirem Terrym s velikou pravděpodobností ještě zaskočil sprovodit ze světa nějaké to karí. Like a sir!
Pamatujte si fedoru. Kachničku. A tričko, které Terry nosil na jednom conu, bastard jeden.

Knihovník Neviditelné univerzity je orangutan, což se mu přihodilo při jisté magické nehodě, protože původně byl coby člen univerzitního sboru samozřejmě člověk. Nikdo si už nepamatuje, jak vypadal dřív, a on se velmi důsledně brání pokusům o přeměnu zpátky. Vyhovuje mu, že se jeho myšlení mohlo zbavit typicky lidských otázek – jeho hlavní starostí a vášní je sice stále knihovna, ale vedle skromné slovní zásoby („ook“) se seznam jeho životních požadavků smrskl na trs banánů či burské oříšky. Není rád, když ho označíte za „opici“ (správně je „lidoop“), a to umí to dát patřičně najevo: v obou párech končetin má neuvěřitelnou sílu a ačkoli se po většinu času tváří mírumilovně, umí se rozzuřit a násilí mu v takových chvílích není cizí. Obratné kloubnaté prsty se navíc ukázaly jako mnohem příhodnější pro pohyb po knihovně, třídění knih a šplh po policích. Na jeho zjev koženého vrásčitého pytle, pokrytého rezavými chlupy, už si většina usedlíků Ankh-Morporku zvykla. Knihovník se objevují kdekoli, kde se zrovna něco děje, velmi často v hospodě.

Původně kapitán Noční ankh-morporské hlídky, nyní velitel Hlídky (přezdívaný Kamenná tvář) a vévoda po sňatku s lady Sybilou Berankinovou, ačkoli aristokraty nemůže vystát, stejně jako spoustu jiných věcí (noviny, monarchie, demokracie, cechy, upíři…). Nenávidí všechny své tituly. Cynik s velkým cé. Narozdíl od svých seržantů a desátníků má myšlení až neomaleně přímé, do hloubi duše policajt. Podle něj zní odpověď na známé Quis custodiet ipsos custodes? jednoduše: „já“. Jako jeden mála z lidí dokáže zvláštním, ostrým způsobem vycházet s lordem Vetinarim, ale většinu smetánky by nejspíš jinak s chutí pozavíral při první příležitosti, která se namane. Neurvalý ke všem, takže se ani nedá říct, že by byl druhista, v Hlídce zaměstnává prakticky všechny zástupce svého druhu, od trolla k zombie. Ze zatvrzelého pijáctví se dostal přijetím jiného zlozvyku, kouření. Jediné jeho měkké místečko je jeho syn Sam.

26 let, vrchní poštmistr Ankh-morporské pošty s kriminální minulostí, světový mistr v opouštění měst narychlo. Nápaditý, umí jednat s lidmi a ovlivňovat je, má slabost pro slečnu Srdénkovou. Vetinari ho doslova nazval „zločincem od přírody, rozeným kriminálníkem, padělatelem dispozicí, nenapravitelným podvodníkem, chorobným lhářem, absolutně nedůvěryhodným lumpem a zvrhlým géniem“, což mluví víceméně za vše, ale byl to právě Vetinari, kdo přijal Vlahoše do státní služby. Vlahoš má jisté přepoklady k tomu, být podvodníkem – coby panu Průměrnému (a-tudíž-snadno-zapomenutelnému) mu výpovědi očitých svědků připisují asi 165-190cm výšky, vlasy špinavě hnědé/slámově žluté a k tomu naprostý nedostatek charakteristických rysů v obličeji, kteréžto znaky Vlahošovi umožňují udělat ze sebe úplně jiného člověka…
V Nadělat prachy se stává bankéřem a k tomu snoubencem slečny Srdénkové. Ačkoli se možná na první pohled zdá, že už je Vlahoš konečně řádným občanem, opak je pravou. V nepřítomnosti své snoubenky holduje nočním vloupáním se do vlastní kanceláře a vůbec má ještě pořád slabost pro nějaké to nezákonné dobrodružství…

Igorové jsou původem z Überwaldu, kde sloužili místním velkým upířím rodům. Igorové mají rádi tradice, což zahrnuje blesky, stehy (když už ne z potřeby, tak alespoň na ozdobu), bouřlivé noci a další malé podrobnosti jako správně načasované zaburácení hromu nebo lezoucí pavouci a několik prachových vrstev. Igorové se vždy objeví za zády, když je pán potřebuje – některé lidi to vyvádí z míry, už proto, že Igorové úmyslně kulhají a mluví huhňavým hlasem (takže svého pána oslovují „bháne“). Krom toho chodí Igorové (především v horách) od domu k domu, kde se stala nějaká nehoda, a „obchodují“ s různými částmi těla – řídí se vlastním skoronáboženstvím „dej a bude ti dáno“. To znamená, že necháte babiččiny funkční ledviny někomu jinému, a až si vypíchnete oko, přijde nějaký Igor a pomůže vám. A vězte, že když vám bude tvrdit, že má šikovné ruce po dědečkovy, nebude to žádná metafora; u Igorů je obvyklé, že dědí užitečné části těla svých předků. Ženská verze jména je Igorína. Jeden Igor v Überwaldu má dokonce psa s příhodným jménem Přešívka.

Noční hlídka (Kidbyho nápodoba Rembrandta)

(Vévoda a vévodkyně z Sto Helit, Zuzana, Smrť…)

Naivní malý mužíček s brýlemi, první zeměplošský turista z Agaetánské (Achátové) říše na Vyvažovacím kontinentu, domov v přístavu Bes Pelargiku. Dívá se na svět růžovými brýlemi, poslouchá růžovýma ušima a vnímá růžovým mozkem:-)). Přítel Mrakoplaše a původní majitel Zavazadla. V AM objasnil význam pojištění, takže záhy byl „vynalezen“ první pojišťovací podvod. Dvoukvítek má dvě dcery, Půvabného motýla a Lotosový květ, je také oblíbenou figurkou (spolu s Mrakoplašem) Dámy při hrách bohů a autorem spisu Co jsem dělal o prázdninách, který v Říši způsobil rebelii, a Dvoukvítek se proto krátce ocitl ve vězení. Tento nepříjemný pobyt neměl (jako všechno ostatní) nejmenší vliv na Dvoukvítkovo přesvědčení, že se všemi lidmi se dá při troše dobré vůle domluvit.