Eragonovská Fanfikce 3 – konečně slash?

Eragon seděl s Murtaghem na okraji mola a houpal nožkama, kotníky si máčel ve vodě – taková ukázka lehce ukeidního chování. Chybělo jen lízátko nebo natáčení si kadeří na prst, ale to oba účastníci povídky nevnímali. Snažili se rozpomenout se, kde skončili minule, ale ten poslední rozhovor byl tak znepokojující, že se ani doopravdy nesnažili.
„Ten slash,“ začala opatrně Murtagh. „Něco nového od… posledně?“
Eragon zavrtěl hlavou. „Normálně ne… zatím. Asi máme štěstí. Nebo nám tak klesla popularita.“
To se Murtagha dotklo. „Proč?“
„No, dlouho nevyšlo nic. Na ofošce nám sice běží kvé a áčka, ale teorie už se nemnoží jak houby po dešti. Všichni jen čekají, jak se to vlastně na konci sesmolí. Půlka skeptiků a půlka nadšenců, ale nadšení málokdy vydrží tolik měsíců. Zvlášť u našeho braku.“
„Teorie?“ zadumal se Murtagh a na čele se mu udělala ze samého přemýšlení čárka, rýha mezi obočím. „A to jako… i ten… slash?“
„Co s tím pořád máš?“ rozzuřil se Eragon a ošil se. Pro jistotu si i kousek odsedl. „Nějak ti to leží v hlavě. Nech to plavat, pitomče!“
„Tak mi řekni lepší způsob, jak se do vydání posledního dílu zabavit,“ zašklebil se Murtagh.
„Jdi trénovat s tím svým párátkem nebo sežeň prachy na další film – ten první byl sice taky poslední, protože větší propadák dlouho nenatočili. (Byli jsme dokonce horší než Catwoman, a tu kritika smetla jako tsunami! O nás raději ani nepsali, nemají mínusový hodnocení.) Třeba. Mně je jedno, co budeš dělat, počkám prostě na poslední díl, abych zjistil, jak moc mě máš zradit a kdo tě případně zabije. Víš, že už se na to těším?“
„To jako slash na bojišti?“ nakrčil Murtagh přemýšlivě čílko.
„Ne, ty pako! Můžeš konečně odpoutat své omezené myšlenky od toho blbýho tématu? Seš jak nějaká yaoistka, proboha!“
Murtagha to očividně urazilo. „Nic není horšího než banda yaoistek se zápisníkem v ruce. Stačí jim vidět kukuřici a už ji svýma myšlenkovýma pochodama kráčejí někde na druhé straně příčetnosti. Bylo snad v našem příběhu nějaký kukuřičný pole? Se teda nepamatuju, tak z toho prosím tu smečku vynech.“
„Což o to, ona ani nepřítomnost kukuřice by tě nezachránila, kdyby na to došlo,“ zachmuřil se Eragon a zachvěl, skoro jako by ho z rákosí pozorovala diskutovaná havěť. „Ony by možná byly lepší i ty dopravní kužely. Víš, co všechno za zmetek nanesou do prachsprostýho fantasy světa? Máš tu třeba elfy – na ty už existuje slashů, že by se jeden pochcal, no vážně. Hmm, když tak o tom uvažuju, asi máme málo materiálu, než aby s náma někdo psal slash…“
„To skoro vyznívá, jako bys o to stál,“ obvinil ho Murtagh poťouchle.
Eragonova tvář nabrala rychle barvu rajčatového protlaku. „To dřív nebudu v příběhu patentovanej blbeček. Zbláznil ses? Máme náhodou pekelný štěstí, že jsme nenápadný, jinak bysme možná skončili v Taylořině panoptiku. To by byla teprv nadílka…“
„Aspoň by nám stoupla popularita,“ zasnil se Murtagh a s líhnoucím se plánem v hlavě se přišoupl k Eragonovi o ten kousek, o který se předtím náš hlavní uke odsunul.
Eragon znervózněl jako veverka. „Co je?“
„Co by bylo?“ pokračoval Murtagh k přisouvání a nenápadně zašátral rukama, takže už to i z dálky vypadalo rozhodně jako zkažené (nebo vylepšené, záleží na úhlu pohledu) rybaření.
„Seš moc blízko! Odtáhni se, co si pomyslí tyhle… čtenáři…. ježiš, dej ty ruce dolů! Proč to čtou tak hladově? To se má jako něco stát? Graduje děj? Já si nevšiml…“
„No, on tak nějak gradovat bude, jen chvilku vydrž a necukej se.“
„Cože?! Di do prde-“
„To mám taky v plánu,“ skočil mu Murtagh do řeči a zazubil se.
„Ne, já chtěl říct, že když si tady slečna autorka doteď nezkazila pověst tím, že by napsala slash, proč by to jako měla dělat zrovna teď?! A říkám, ať dáš ty pařáty pryč!“
„Nevím, klesá jí návštěvnost?“
„Ty úchyle, slez ze mě, nebo tě do tý vody skopnu! Jako by se někdy zajímala, co tudy projde za verbež!“
„No, pokud ve čtení došli až sem, tak to asi znamená, že o to stojí a není to jen průchozí verbež. Čtoucí verbež je ceněná verbež, akorát slečna autorka zuří nad tím limitem počtu znaků,“ odtušil Murtagh a dál se věnoval tomu, čemu se teď tak podle vaší představivosti mohl věnovat. „Poslyš, jak mám rozepnout tenhle knoflík?“
„Nesahej na mě! Bože, ať už toho limitu znaků brzo dosáhneme, ona to určitě utne, tohle by mi totiž neudělala!“
„No, možná dosáhneme něčeho jinýho…“
„Začínám tě krutě a upřímně nenávidět, věříš mi?“ (=správná dávka emocí)
„Hmm, jo. Tak jo, nechám tě, ať si spodky sundáš sám.“
„To jsem nemyslel!“
„A co teda? To tě mám jako nejdířv vzít na film a na zmrzlinu?“
„Třeba, třeba,“ odkýval horlivě Eragon v úlevě a naději, že toho ten debil teď nechá a nevyhnutelné se odloží na další článěk.
„Fajn. Dneska v osm dávají Zatmění.“
„Si děláš prču, ne?“ podíval se po něm Eragon a narychlo si zapínal svršek do původního stavu. „To normálně bažíš po příležitostech, kdy bys mě mohl křísit a přitom do toho zase tahat slash.“ To slovo skoro vyplivl samým zhnusením. Nejhorší na tom bylo, že se autorce nemohl bránit, protože jak ona píše, tak se děje. Prozatím se ale chytil příležitosti jako tonoucí stébla a potupně přijal pozvání na další brak na plátně.