Mudlovské dění

Obsese: Jméno větru
Poslouchám: Red - Pieces
Sleduju: Fringe
Píšu: Nope
Kreslím: Nárazově

Obláček štítků
Laboratoř
Právě je

Pár přerývaných výdechů, než vzduch proťala slaná a kovová pachuť. Muž zkroucený na zemi skoro překvapeně přitáhl ruku k boku. Šedou vlnu prosakovalo cosi tmavého a terpentýn to rozhodně nebyl.
„Jak jsi… mohl,“ dostat ze sebe ztěžka bez té správné intonace, než aby se oslovený skutečně zastyděl. Ten namísto toho otřel rozpačitě rukávem čepel a matně stříbrný trn zastrčil zpátky za opasek. Vypadal, že je sám překvapený, možná víc, než by si byl ochotný přiznal. Krev zatím prosákla skrze svršky, pokračovala přes spodky a na hladké kamenné dlažbě beze spár vytvářela pomalu se šířící sirupovitou loužičku.
Brom opřel hlavu čelem o studenou zem, už mu nestačilo podpírat se loktem. Sevřel pěst a druhou rukou si přitlačil na zranění.
„Tohle se nemělo stát,“ zaštkal. Ta slova ještě několikrát opakoval jako v deliriu a i přes vystřelující bolest a pohupoval, jako by slyšel vzdálenou melodii ukolébavky. „Tohle se nemělo stát.“

Láska! Nenávist! Ostré meče, krásné ženy a možná i pohledný instruktor! Tuhle srandu jsem rozepsala někdy v červenci (po dočtení Inheritance) a teprve dneska jsem se dokopala napsat ještě kousíček, aby se dala publikovat první ucelenější kapitolka s koncem, který vás snad navnadí na další pokračování.
***

Skalnaté pobřeží jemně omývaly vlnky. Po pobřeží brouzdal mělčinou malý chlapec a svědomitě lovil kraby. Byl vyzbrojený klacíkem a síťkou – tím prvním kraby provokoval a lákal je z úzkých škvír těsně nad hladinou odlivu, to druhé se jim stávalo vězením, než se dostanou na talíř.

Brom došel domů po kolena obalený zaschlou mořskou solí a byl cítit rybinou. Pyšně ale mohl vysypat v kuchyni na stůl nohatou večeři, kterou stačilo jen uvařit.

„To je můj kluk,“ vtiskla mu Nelda polibek na čelo a poslala ho rozfoukat dohasínající oheň. Brom si dřepl u kotlíku a přihodil několik třísek. Opatrně začal křísit ohýnek. Jeho matka zatím pacifikovala poslední zbytky náznaků vzpoury ze strany krabů a zručně odsekávala červené krunýře. „Už sis rozmyslel, co chceš k narozeninám?“

Jemný hlas se nesl místností a sotva vnikl do chlapcových uší. Zíral hypnotizovaně do ohně, jako by tam něco zahlédl. „Hm?“

„Jestli už ses rozmyslel. Napadlo mě, že by tě mohlo zajímat, že… Ale vlastně nic.“

„Povídej,“ otočil Brom hlavu k Neldě a jako kačer se z podřepu přesunul ke stolu, odkud odletovaly krabí nožky, přesněji řečeno skořápky, protože i v ostnatých končetinách byla spousta masa. Tenhle potutelný tón důvěrně znal. Matka se nechávala s úsměvem přemlouvat, aby prozradila, co nakousla. Dobře věděla, jak si získat Bromovu roztěkanou pozornost. Rozčechrala synovi láskyplně tmavé vlasy.

„Víš, jak se povídá, že sem přiletí vybírat nového jezdce?“

„No tak, mami,“ promluvil Brom popuzeně do příliš dlouhé odmlky. Samozřejmě, že to věděl. Týdny nemluvil o ničem jiném.

Nelda se tajuplně pousmála. „A o tom, že to bude už zítra?“

„No?“ Brom se zatetelil. Tahat z matky informace bylo náročné. Ráda ho nechávala péct se ve vlastní zvědavosti. Už beztak byl skálopevně přesvědčený, že dneska neusne.

Naklonila se k němu blíž a pošeptala mu to do ucha. Pak se zadržovaným smíchem koutkem oka pozorovala, jak Bromův výraz nabírá čím dál nadšenější vrásky, zorničky se rozšiřují a tep se zrychluje.

„Ne! To vážně? Kde, kde?“ ptal se Brom nedočkavě a tahal matku za sukni, aby svým slovům dodal na důrazu.

„Za městem pod jižní bránou. Tatínek to zaslechl, když odnášel nové svitky přes skriptorium. Ale nesmíš to říct kamarádům, ano? Tohle má být tajné.“

Brom horečnatě přikyvoval, takže mu samozřejmě Nelda vůbec nevěřila. Ne že by na tom záleželo. Oficiální návštěva řádu měla započít až zítra a do té doby zbývalo sotva několik hodin. Bromovi tohle svědčilo a ona měla čas po večeři pokračovat pod domácím světlem na své vlastní práci. Iluminace si žádala klid, ne rozdováděné děti v blízkosti inkoustových lahviček a křehkých brků.

 

Zahánění do postele se tentokrát obešlo bez obvyklých protestů. Neldu v té chvíli ani nenapadlo, že to je až podezřelé. Brom zalezl bez vytáček pod peřinu a ona to přikládala tomu, že se snaží být co nejhodnější, aby zítra směl k velké události. Chápala ho – sama se kdysi pokoušela o totéž. Nakonec byla ale ráda, že směla vést obyčejný a celkem dobře zajištěný život.

Po uložení syna se odebrala do místnosti, kde si už několik let pod světly svíček systematicky kazila zrak.

V tomtéž okamžiku Brom předstírající spánek natahoval uši a analyzoval bedlivě každý zvuk, každé vrznutí, které se rozléhalo jejich domem. Byl v tom vážně dobrý. Měl spočítané všechny schody, věděl přesně, jak který zní, ale co je důležité, také kterých místům se vyhnout, pokud neměl být slyšen. Ne nadarmo pomáhal otci udržovat dům v pořádku – například tím, že poctivě promazával závěsy všech dveří tak, aby nebyly vůbec slyšet na vzdálenost té škvíry, kterou bylo třeba pootevřít, aby se jimi protáhl.

Zanedlouho už cítil vlahý přístavní vzduch. Lechtal ho v nose a lákal ho ven, za dobrodružstvím. Brom víc než ochotně podlehl. Opatrně za sebou zavřel domovní dveře, otočil se na místě (místní zvyk) a tiše jako srnče v mlází vyrazil skrze důvěrně známé uličky nejkratší cestou k jižní bráně.

 

Ani ho nenapadlo teď shánět své kamarády. Dokázal vzít opravdu vážně, když bylo něco tajné, ale stejně se brzy mělo ukázat, že něco ujelo vícero rodičům. U malé škvíry, kudy se dalo dostat po setmění přes hradby a o níž věděly jen děti (aspoň si to doteď myslely), totiž narazil na hlouček stejně starých kumpánů, kteří láteřivě proklínali toho, koho napadlo jejich průlez zahradit solidní kamennou deskou, s níž ani spojením sil nedokázali pohnout.

Brom zůstal neviděn přitisknutý ke zdi a pozorně naslouchal. Bylo jisté, že přímo bránou neprojde, po setmění se zavírala. Průlez taky někdo zatarasil – někdo tu byl velmi důmyslný a pomyslel na všechno. Taky to ale potvrzovalo, že za městem skutečně táboří vyslanci řádu a spolu s nimi… dračí vejce.

Zatajil dech a rychle zvážil své možnosti. Existovala ještě jedna cesta ven, ale byla nebezpečnější. V průlezu hrozilo jen poškrábání kameny, špinavé oblečení a několik kopřiv, které zvenčí škvíru maskovaly, ale tohle zahrnovalo navíc výšku. Takovou výšku, která zastírá zrak a láme kosti.

Dlouho se nerozmýšlel. Taková šance se naskytne jednou za život a nikdo ve věku deseti let v takové situaci zrovna nezvažuje možné hrozby. Ostatní si jeho přítomnosti ani nevšimli, jak byli zabraní do problému, a on hodlal udržet tajemství tajemstvím, ačkoli samotná existence podstaty tajemství se už provalila. Brom se jako myška vypařil.

 

O chvíli později už dost pochybovačně zkoušel zatahat za provaz. Stál na ochozu nejmíň hlídané strany. Věděl, že tady mívá službu Uldar, muž, kterého nic nevyvede z míry a navíc pije jako duha. Dokonce ani přílet jezdců by s ní nepohnul, pokud o něm vůbec věděl. Protože to tu bylo tak málo střežené, mohl si dovolit pokusit se o tuhle šílenost – slaňovat vnější hradbu. Byla v ní spousta ďolíků – sám na ni kdesi dole před pár měsíci se Simonem přimaloval rozesmátý obličej a psa, kterého si přál a nikdy ho neměl. Znepokojeně shlédl dolů a měl dojem, že se z té výšky svět točí.

Zhluboka se nadechl, naposledy se ujistil, že provaz pevně drží a smyčka neklouže, a pustil se do hlubiny. Zpočátku se to šlo špatně, hradba se drolila a pocit, že se mu pod nohama rozpadá a nabourává mu stabilitu, mu vnášel motýly do žaludku. Postupně ale přivykl určitému tempu a objevil fígle, které mu sestup usnadňovaly, a několik dlouhých metrů skoro přeskákal.

Problém nastal v okamžiku, kdy zjistil, že dolů zbývají asi tři metry a jemu došel provaz. Sám pro sebe zaklel tak, že kdyby ho slyšela Nelda, okamžitě by dostal pohlavek. Byl si jistý, že to spočítal správně, než provaz ukradl z Uldarova stanoviště. Provaz se i se svou zátěží nad zemí provokativně houpal.

Brom se začal odjišťovat – prostě ten zbytek skočí. Vítr si s ním praštil ještě dvakrát o zeď a obarvil mu tím nos na bílo. Popuzeně vyplivl kousek omítky. Pak uzel konečně povolil a třicet kilo živé váhy s tlumeným žuchnutím dopadlo do kopřiv.

 

Brom se za zběžného oprašování zvedl a živě už zkoumal okolí, jestli ho žuchnutí nevyzradilo. Kolem se ale nepohnulo nic, až na listy stromů kolébané vánkem. Musel mhouřit oči, aby přivykl přítmí, které tu vládlo. Tady nebyly žádné lampy, žádné pochodně a hvězdám zacláněly načechrané baldachýny korun stromů.

Drobnými, váhavými krůčky se pustil do tmy. Nespornou výhodou pro něj byla znalost okolního terénu. Matně rozeznával prohlubeň v zemi, které bylo lepší se vyhnout, a obešel raději i hustý trs kapradin a borůvčí, které vynikalo trnitými šlahouny velice zákeřné povahy. Občas před sebe raději vztáhl ruce a ani za nic by nepřiznal, že ho v jednom slabém okamžiku k smrti vyděsila sova, která mu zahoukala za zády a neslyšně prosvištěla nad jeho hlavou.

Prodíral se lesem asi čtvrt hodinu, ačkoli neměl moc dobrý odhad pro uplynulý čas – mohla to dost dobře být celá hodina, soudě podle odřených kolem a záděrek na dlaních, ale taky jen pět minut, protože měl pocit, že se za celou dobu nadechl pořádně jen párkrát, jak neustále tajil dech a snažil se být co nejtišší, v čehož důsledku byl paradoxně slyšet ještě víc. Praskání větviček, skřípání starého zpuchřelého listí a tlukoucí srdce, které muselo každou chvíli vyskočit z hrudi, jak se obávalo, že je slyší každý v okruhu deseti metrů. Chladný noční vánek ho lechtal na krku a vstávaly mu kvůli tomu chlupy na zátylku. Neustále se paranoidně ohlížel přes rameno, přesvědčený, že ho přecejen někdo z města sledoval a každým okamžikem bude mít průšvih jako vrata.

Nakonec ho čekala sladká odměna, aspoň si to myslel. Rozhrnul tiše větve a uvolněný šlahoun ho přetáhl přes holeň, ale Brom jen zaťal zuby a přivřenýma očima si zvolna přivykal na světlo před sebou. Světlo bylo tlumené, jako překrytá lampa, a z nějakého důvodu se mu zdálo, že se tu v pravidelných intervalech odehrává malé zemětřesení – země se lehce rozechvívala, jak vnímal skrze rozklepaná kolena. Chvění doprovázel i jakýsi hlubší zvuk, který si Brom nedokázal zatím zařadit, ale naháněl mu hrůzu. Na vteřinku nebo dvě měl chuť ucuknout, otočit se a vrátit se co nejrychleji do města. Vybavily se mu všechny ty zkazky a černé legendy o únosech dětí, jezinkách a ježibabách. Co když je tohle bludička? Neláká ho do močálu?

Polkl. Močály tu samozřejmě nikde nebyly, to věděl, vždyť ve dne tu už byl. Jenže v noci bylo všechno jiné… Byl by přísahal, že stromy po něm natahují jako zkřehlé stařecké prsty suché odumřelé větévky – to by přece vysvětlovalo původ aspoň části těch zvuků, napadlo ho a dokázal se aspoň trochu uvolnit, jakmile si našel rozumné vysvětlení. Okolí už se ve světle pomalu vyrýsovalo do méně abstraktních tvarů.

Stany!

No jistě, kde jinde by mohli vyslanci přespávat. Město je pro draky určitě moc malé, jestli je pravda, co se povídá, totiž že jsou velcí jak kopce. Do stájí by se jistě nevešli.

Tohle vědomí přimělo Broma se uchechtnout nad svým vlastním naivním strachem. O to horší byl pocit, že si nejspíš pustí do kalhot, když mu o zlomek chvilky později přistála na rameni ruka, která ho pevně sevřela.

 

Brom zaječel a málem vyletěl do vzduchu podobně jako vylekané kočky, jenže ruka mu držela tak pevně, že se namísto toho mohl jen našponovat a hned provinile schoulit, očekávaje tvrdý trest za porušení vycházení z města. A to v tom lepší případě.

„Špehuješ?“

S drkotajícími zuby pomalu otočil krkem. Jezinka, jezinka! Teď ho sežere, nebo někam zavleče, nechá ho trpět a pak ho sežere! Později měl pocit, že je zázrak, že se při takovém spádu událostí ještě nestihl ponížit a jeho kalhoty zůstaly suché.

„Ne?“ zkusil odpověď a modlil se, aby to byla ta správná.

„Tak co tu děláš?“

Tvář byla zahalena stínem a Brom si uvědomil, že ani na něj není nejspíš dobře vidět. Přesto cítil, jak ruce trochu povolila, jakmile postava uslyšela jeho hlas. Byl, řekněme, no, dětštější než obvykle. Asi měl štěstí, že ještě nemutuje, protože v tom případě by zaječel jako holka. Ten, kdo ho načapal, ho asi zjevně vyhodnotil jako malou hrozbu.

Stejně tak Brom analyzoval bleskově cizí hlas. Byl ženský.

„Byl jsem na procházce,“ pípl.

„Špatná odpověď,“ řekl hlas tvrdě a ruka se znovu sevřela jako ptačí pařát, tentokrát kolem límce. Brom se zazmítal.

„Dobře, dobře! Hledal jsem dračí jezdce,“ kápl rychle a neochotně božskou. Chtěl, aby ho ten spár už konečně pustil, protože už beztak stál na špičkách. Bylo trapné, že ho nějaká ženská málem vyzvedla do vzduchu jako hračku.

Tíživá odmlka a švitoření cikád, které neměly takt pro dramatické situace.

Pak ruka pomalu povolila.

„Tak to jsi je našel,“ řekl hlas uvolněněji. „U všech skořepin, tos nemohl počkat do rána? Přísahám, že jestli se objeví ještě někdo, nacpu mu boty, ve kterých přišel, do chřtánu a pošlu ho bosky do šatlavy, než zchladne.“

 

 

 

 

Poznámky pod čarou:
Fanfikci jsem nepsala přes rok nebo dva a tentokrát jsem to dokonce vzala vážně, respektive vážně, když pominete fakt, že to není ryzí parodie a není tam okatý slash (ale bude, těšte se!:D). Stejnak jsou to ale taková rodinná klepeta… Apropo, je to, jak už možná hádáte, fanfikce o Bromovi a o tom, jak se dostal na scénu – jo a pokud někdo z vás zázračně dočetl do konce (tuším, že zas tolik fanfikcí na českých osobních blozích nemá tolik stran a já ostudně nedodala ilustrace, aby se tím dalo prokousat, ale třeba to ve wordu vypadá delší, než je to pak tady x3), vítám návrhy na název/titulek, protože na tohle jsem kopyto, a schválně hádejte, kdo bude mít nástup na scénu v další kapitole..:)

2 komentáře u Bratři (část první)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *