Mudlovské dění

Obsese: Jméno větru
Poslouchám: Red - Pieces
Sleduju: Fringe
Píšu: Nope
Kreslím: Nárazově

Obláček štítků

Laboratoř

Právě je

One Piece

Vzpomínáte na časy, kdy vám maminka rvala do aktovky housku a jablko se slovy, že ovoce není nikdy dost? Že v ovoci číhá spousta vitaminů a dalších látek důležitých pro vývoj zdravého dítěte? Inu, všeho moc škodí a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Existuje jeden druh ovoce, který možná neobsahuje moc výživných látek, ale zato dokáže člověku obrátit život naruby. Zvlášť pokud stojí onen človíček na startovní čáře života s velkým snem a srdíčkem naducaným nadějí…

Zmíněné ovoce je na všech mořích zcela oprávněně nazýváno „ďáblovým“ – kdokoli je sní, získá neobyčejnou vlastnost nebo schopnost, která se sice liší od majitele k majiteli, ve všech případech ovšem znemožňuje dotyčnému plavat (na druhou stranu mu dost dobře umožňuje rychle klesat ke dnu…).

Luffy, náš malý hrdina toužící po kariéře piráta, nedopatřeníčkem spolkne právě jedno takové ovoce, aniž by tušil, jak moc mu změní život; stane se z něj cosi na způsob paní Úžasňákové nebo Dr. Reeda Richardse – gumový muž. Nicméně své představy slavné pirátské dráhy se nevzdá a o pár let později vyjíždí na moře v malé kocábce, aby si našel posádku a stal se Králem pirátů, což není zrovna snadný cíl, uvážíme-li, že ve fiktivním světě Eiichira Ody je pirátství něco jako životní styl…

Svou dlouhou cestou nabírá ke „Slamákům“ celou řadu zajímavých postav s patřičně drastickou minulostí, vplouvá do nebezpečného pásu oceánu zvaného „Grand Line“ a zažívá desítky malých i velkých dobrodružství. To všechno ho posouvá blíž k nedosažitelnému titulu a legendárnímu pokladu, který po sobě až na konci Grand Line zanechal bývalý Král pirátů – One Piece!


Jedna z prvních věcí, které se o One Piece náhodný zvědavec dočte, je neuvěřitelná délka, počítáno jak v manze, tak v anime – není taky divu, komiks vychází už přes deset let a v animované formě se série dočkala dokonce deseti filmů. Mimoto patří One Piece dodnes mezi ty kousky, jež záslužně drží prodej mangy ve vysoce výdělečném stavu.
Pokud neodradí odstrašující délka, divák ani čtenář nebude ošizen, má-li rád nápaditost, akčnost a náboj – One Piece nabízí hned několik důvodů proč ANO:

  1. S délkou souvisí i počet postav. V OP je jich neuvěřitelné množství, ale každá je něčím výjimečná nebo zajímavá, takže si je všechny snadno zapamatujete, popřípadě zamilujete.
  2. Čekáte-li průběhem příběhu jen nekonečné modré dálavy a horizont, jste na omylu. Přinejmenším polovina pozornosti je soustředěna na ostrovy, a že ty se prostředím vybarvily: pouště, hory, deštný prales… Stejně tak různorodá je i architektura: pohádkové paláce, trosky starých civilizací, hospůdky připomínající divoký západ. Zkrátka pastva pro oči.
  3. V ději se vyskytuje dostatek akčních dílů přiměřeně proložených díly oddychovými, tudíž se dostáváme s té vtipné stránce celé věci. Humor OP je asi toho druhu, který pochopí i kokosový ořech, ale zároveň (většinou) ne tak hloupoučký, aby člověku s mírně nadprůměrným IQ nezacukaly pobaveně koutky. (Dostane se i spoustu gagů doprovázených klasickými zvuky a la prdící polštářek, ale to radši ponechám stranou a mile vás upozorním, abyste se vyhnuli „opakovačkách“, konkrétně epizodám  278-283.)
  4. Hudba, zpravidla velmi diskutabilní položka. Neobvykle malý počet openingů (tedy vzhledem k počtu dílů, samozřejmě) vyvažuje iks endingů, na které se stejně až na případ Loveless nikdo nedívá. Já sama jsem v nich objevila několik karátů chytlavosti (Shouchi no Suke) a dokonce i všechny openingy se mi zalíbily, i přestože to ve 100% zatím nebyl můj hrnek kakaa. Co by stálo za zmínku je takzvaná background music, tedy to, co značně pomáhá stupňovat napětí nebo uvolňovat náladu (karnevalová znělka).
  5. Posledním krokem je přenést se přes pro většinu japaniaků ne zcela předpisovou kresbu a jednoduchou, ale efektivní animaci; pak už jen stačí užívat si pocit vyjevenosti nad bláznivým množstvím originálních nápadů, které se jedinému člověku (díkybohu) povedlo přenést na papír…

Pet Shop of Horrors

Svým podpisem se zavazujete ke koupi zvířete a zároveň k dodržování následujících podmínek. Pokud se něco stane v důsledku nedodržení těchto podmínek, obchod nenese v žádném případě zodpovědnost…

Vítejte kdesi v hlubinách čínské čtvrti, kam ani zákon nedosáhne, pokud se ovšem nezvedne ze židle a alespoň se nepokusí zjistit, co je s tím zverimexem špatně. Tedy… jistě, majitel je zcela očividně Asiat, což už je samo o sobě podezřelé, ale prodává přece jen psy, kočky, kanárky a želvičky… nebo snad ne?
Mladý detektiv Leon Orcot začíná být až chorobně přesvědčený, že v tom malém obchůdku se zvířátky opravdu něco nehraje. Tak především se zdá zevnitř mnohem větší než zvenku. Pak je tu ten Count D, se svým věčným úsměvem a pohotovou čajovou konvicí, který má slabost nejen pro velmi exotická zvířata, ale i pro sladké v téměř jakékoli podobě. A nakonec všechny ty spojitosti se záhadnými zmizeními a vraždami…

Přestože jsem se zpočátku na tuhle mangu dívala drobet nedůvěřivě, získala si mě prakticky od první stránky – jednoduše proto, že když má příběh sám náboj, vaše předpojaté názory na kresbu spolehlivě odtáhnou k čertu.
Pet Shop of Horrors (volně přeloženo „Zverimex hrůzy“) od Matsuri Akino je ukončená manga o deseti svazcích, která vycházela v letech 95-98, což se nepochybně odráží právě v kresbě, ale pokud máte rádi tenhle postarší typ (kulatější obličeje, realističtější vlasy), bude se vám Pet Shop zamlouvat. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, byl by to asi xxxHOLiC od CLAMPu – několik tajemných a nepříliš souvisejících kratších příběhů, při jejichž čtení se dost možná dozvíte nečekané poznatky – pravděpodobně o chovu domácích mazlíčků nebo bájných stvořeních.

Jsem si jistý, že zatímco tu mluvíme, on si někde v nějaké jiné čínské čtvrti otvírá nový obchod, připravený prodávat své ďábelské mazlíčky úplně nové řadě nicnetušících zákazníků.“

Po celé věčnosti jsme zase jednou takříkajíc spustili kotvu. Vlak s plačtivým a táhlým zaskřípěním zakončil dnešní Denní trať na zastávce kdesi v pustině.

Celý příspěvek

„Smrt je vážná záležitost, pane Zenithe. Nechceme, aby ji lidé brali na lehkou váhu. Unesete kosu?“

„Já nevím,“ zarazil se John. „Nejspíš jsem ještě žádnou ani neviděl.“

„Odpusťte, zapomněl jsem, že jste ryze městský člověk. >Tohle< je kosa.“ John se velmi výmluvně zapotácel. „To nic. Držíte ji jako koště, to by stejně nešlo. Boty, vysoké, výška podpatku dle výběru, černá kůže.“ Šero se zatvářil spokojeně. „Toť k základnímu vybavení.“

Celý příspěvek