Vzpomínáte na časy, kdy vám maminka rvala do aktovky housku a jablko se slovy, že ovoce není nikdy dost? Že v ovoci číhá spousta vitaminů a dalších látek důležitých pro vývoj zdravého dítěte? Inu, všeho moc škodí a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Existuje jeden druh ovoce, který možná neobsahuje moc výživných látek, ale zato dokáže člověku obrátit život naruby. Zvlášť pokud stojí onen človíček na startovní čáře života s velkým snem a srdíčkem naducaným nadějí…

Zmíněné ovoce je na všech mořích zcela oprávněně nazýváno „ďáblovým“ – kdokoli je sní, získá neobyčejnou vlastnost nebo schopnost, která se sice liší od majitele k majiteli, ve všech případech ovšem znemožňuje dotyčnému plavat (na druhou stranu mu dost dobře umožňuje rychle klesat ke dnu…).

Luffy, náš malý hrdina toužící po kariéře piráta, nedopatřeníčkem spolkne právě jedno takové ovoce, aniž by tušil, jak moc mu změní život; stane se z něj cosi na způsob paní Úžasňákové nebo Dr. Reeda Richardse – gumový muž. Nicméně své představy slavné pirátské dráhy se nevzdá a o pár let později vyjíždí na moře v malé kocábce, aby si našel posádku a stal se Králem pirátů, což není zrovna snadný cíl, uvážíme-li, že ve fiktivním světě Eiichira Ody je pirátství něco jako životní styl…

Svou dlouhou cestou nabírá ke „Slamákům“ celou řadu zajímavých postav s patřičně drastickou minulostí, vplouvá do nebezpečného pásu oceánu zvaného „Grand Line“ a zažívá desítky malých i velkých dobrodružství. To všechno ho posouvá blíž k nedosažitelnému titulu a legendárnímu pokladu, který po sobě až na konci Grand Line zanechal bývalý Král pirátů – One Piece!

Jedna z prvních věcí, které se o One Piece náhodný zvědavec dočte, je neuvěřitelná délka, počítáno jak v manze, tak v anime – není taky divu, komiks vychází už přes deset let a v animované formě se série dočkala dokonce deseti filmů. Mimoto patří One Piece dodnes mezi ty kousky, jež záslužně drží prodej mangy ve vysoce výdělečném stavu.
Pokud neodradí odstrašující délka, divák ani čtenář nebude ošizen, má-li rád nápaditost, akčnost a náboj – One Piece nabízí hned několik důvodů proč ANO:

1. S délkou souvisí i počet postav. V OP je jich neuvěřitelné množství, ale každá je něčím výjimečná nebo zajímavá, takže si je všechny snadno zapamatujete, popřípadě zamilujete.
2. Čekáte-li průběhem příběhu jen nekonečné modré dálavy a horizont, jste na omylu. Přinejmenším polovina pozornosti je soustředěna na ostrovy, a že ty se prostředím vybarvily: pouště, hory, deštný prales… Stejně tak různorodá je i architektura: pohádkové paláce, trosky starých civilizací, hospůdky připomínající divoký západ. Zkrátka pastva pro oči.
3. V ději se vyskytuje dostatek akčních dílů přiměřeně proložených díly oddychovými, tudíž se dostáváme s té vtipné stránce celé věci. Humor OP je asi toho druhu, který pochopí i kokosový ořech, ale zároveň (většinou) ne tak hloupoučký, aby člověku s mírně nadprůměrným IQ nezacukaly pobaveně koutky. (Dostane se i spoustu gagů doprovázených klasickými zvuky a la prdící polštářek, ale to radši ponechám stranou a mile vás upozorním, abyste se vyhnuli „opakovačkách“, konkrétně epizodám  278-283.)
4. Hudba, zpravidla velmi diskutabilní položka. Neobvykle malý počet openingů (tedy vzhledem k počtu dílů, samozřejmě) vyvažuje iks endingů, na které se stejně až na případ Loveless nikdo nedívá. Já sama jsem v nich objevila několik karátů chytlavosti (Shouchi no Suke) a dokonce i všechny openingy se mi zalíbily, i přestože to ve 100% zatím nebyl můj hrnek kakaa. Co by stálo za zmínku je takzvaná background music, tedy to, co značně pomáhá stupňovat napětí nebo uvolňovat náladu (karnevalová znělka).
5. Posledním krokem je přenést se přes pro většinu japaniaků ne zcela předpisovou kresbu a jednoduchou, ale efektivní animaci; pak už jen stačí užívat si pocit vyjevenosti nad bláznivým množstvím originálních nápadů, které se jedinému člověku (díkybohu) povedlo přenést na papír…