Zemětrať: Úvod

Po celé věčnosti jsme zase jednou takříkajíc spustili kotvu. Vlak s plačtivým a táhlým zaskřípěním zakončil dnešní Denní trať na zastávce kdesi v pustině.

Na zastávce samozřejmě nikdo nečekal. Bylo by nanejvýš nemilé, kdybych udělal chybu v předběžných výpočtech a někdo tam skutečně čekal, aby se stal svědkem naší Noční trati. (Už se to párkrát stalo a nikdo z toho nikdy nevyvázl ve společensky přijatelném stavu.)

Když se vlak podařilo zabrzdit docela, zpod železné masy se přes kolejnice převalila syčící oblaka páry. Vidíte, jsem s vyprávěním teprve ani ne na začátku mého příběhu a už vám lžu. A navíc jsem se ještě nepředstavil.

Abych to všechno uvedl do pořádku, jmenuji se Dušan de Lantýn. Zvláštní jméno, řeknete si, ale ještě zvláštnější život. Nebo bych měl říct existence, protože žít jsem přestal už dávno. Nechce se mi to moc rozebírat, ale shrnu-li to všechno, stačí vám ta nejzásadnější informace, totiž že už velmi dlouhou dobu jezdím tímhle „vlakem“, jak tomu dnes lidé říkají, nejspíš protože se ostýchají přiznat si, že by se to, čím tenhle živoucí stroj ve skutečnosti je, mohlo v dnešních dnech ještě prohánět po ocelových lajnách světa. Parní lokomotiva. A co je podivnější, já stál na nádraží v den, kdy poprvé vyjížděla. Ale lepší se nepídit po zbytečných podrobnostech, co říkáte?

A tak tedy zde, na jedné z nespočtu opuštěných zastávek, čekáme, až přijde tma a skryje nás pod svým pláštíkem. Ne že bychom i ve dne vozili obyčejné lidi, ale v noci se obracíme – skutečně obracíme, kolejnice se převrhnou, jako by se do nich zakously zuřivé vlny všech moří, převrhnou nás a my jako obvykle skončíme pod zemí – a začíná nám další, dlouhá Noční trať.

Za okny se míhá hlína a tma, ale projíždíme hladce, protože na samém nosu lokomotivy se za nocí sbíhají všechny tři roviny. O rovinách vám toho moc říkat nebudu, já sám jsem to zatím docela nepochopil a nerad bych vám znovu lhal. Zeptal bych se pana Esc de Lete, jen kdyby s ním byla alespoň trochu řeč, což se mi zdá podivné, neboť pan de Lete, jako by mi četl myšlenky, tvrdí, že jsem to já, kdo začal být v posledních letech konečně upovídaný neboli talkativní, jak teď s oblibou říká.

Pan de Lete je vskutku podivný muž. Neuvěřitelně rychle se přizpůsobuje době a přitom zůstává tím, kým byl, než ho zaměstnali tady. Tak mi to aspoň pověděl věčně dýchavičný pán od pece. Jméno si pan de Lete každých pár let mění, prý aby nepropadl letargii. Právě teď sedíme v jednom z lepších kupé, v nichž se pan de Lete cítí podle svých slov opravdu velmi pohodlně, já se dívám z okna na ubíhající temnotu a tu a tam po očku zazírám na pana de Lete, který složil nohy na sedačku a přes své nejnovější sluneční brýle se pustil do tenkého svazečku poezie. Dnes už neznám nikoho jiného, kdo by četl poezii, i když je pravda, že pokud jsem opravdu nespolečensky založený člověk, jak říká pan de Lete, nejspíš neznám dost lidí nebo jiných bytostí, abych to mohl doopravdy posoudit.

„Děje se něco?“ zeptal se pan de Lete nahlas, když jsem se po něm opět nenápadně podíval. To byl ten důvod, proč mi sluneční brýle nikdy nepřirostly k srdci. Člověk jen těžko tušil, co všechno se za ně dá schovat nebo co všechno se skrze ně postřehne.

„Jen jsem se zamyslel,“ odbyl jsem ho naoko. „Co to čtete?“

Pan de Lete se velmi nehezky usmál. „Opravdu to chcete vědět?“

Chvíli jsem na něj zíral. „Ne.“ Když se takhle usmál pan de Lete, i básničky mi připadaly jako něco zakázaného či dokonce nebezpečného. Když jsem si i přesto nedal pokoje a koutkem oka sledoval počiny pana de Lete, přešel to jen dalším tajemným úsměvem, se kterým se schoval za svůj svazeček, a dál si mě nevšímal. Dělal to často a já byl díky tomu z nějakého důvodu klidnější.

Poněkud ztuhle jsem dál pokračoval v civění na černotu tam venku, mezi dvěma rovinami, dokud vlak (jak jsem si zvykl ho označovat i já) nezačal s kvílením zpomalovat. Blížila se první zastávka Noční tratě.