Aneb vaše vytoužené pokračování…
Kdo nezná, pozná; kdo nečetl, nemůže litovat.
„Ale neříkejte, vážně jsem toho draka vyřídil TAKHLE?“ (sir Gwen – krátká připomínka minulého dobrodružství)
Sir Gwen, jeho (víceméně) věrný přisluhovač Zbabral, mnich, a Koumák, muž, jež předběhl ono žalostné století, do něhož měl tu smůlu se narodit, kráčeli bok po boku opuštěnou kamenitou krajinou.
To by byl začátek, jak by ho napsal Zbabral, který ovšem ve skutečnosti popobíhal s nosem v pergamenu vedle Princezny, aby siru Gwenovi stačil. Koumák zůstal už před hodinou kdesi vzadu. Ani krajina nebyla kamenitá, a už vůbec ne opuštěná, což bylo podle Zbabrala špatně. Míjeli několik vesniček, které by Zbabral, kdyby se nesnažil myslet jako básník, popsal jako hromady na sebe naházeného dřeva, hejno slepic a jedna nevraživě vyhlížející kráva. Mířili jasným a mírně klikatým směrem k další zakázce (samozřejmě opuštěnou kamenitou krajinou, tedy podle dochovaných záznamů).
Ta zakázka obnášela ve Zbabralově hlavě spoustu máchání mečem, válečného pokřiku a cákanců krve, jejichž popis ovšem Zbabral vzdal po lavině Koumákových poznámek ohledně krevního oběhu, který by měl být už kvůli prastarým legendám a ságám zakázán. Zbabral využíval času, kdy Koumák zůstával pozadu, k povzbuzení své fantazie. Už teď popobíhal nejen s nosem v pergamenu, ale i s hlavou v oblacích, pokud je něco takového fyzicky možné. Faktem zůstává, že mu na tu hlavu v nepravidelných intervalech dopadaly spršky Princezniných slin, která trpěla dýchavičností a poslední roky překvapivě vytrvale mlela z posledního.
„Nezastavujeme, milý Zbabrale, musíme si pospíšit!“ hlaholil sir Gwen a nedbale se sehnul, aby poplácal svého supícího druha po rameni, čímž ho prakticky složil. Zbabralem si podebral sutanu a ztěžka dosedl na zem.
„Musíme hlavně počkat, až nás dožene ten pitomec,“ zachrčel, šťasten, že po těch letech běhu vedle Princezny našel nějakou důvěryhodnou výmluvu. Alespoň v něčem mu Koumák posloužil. Jenže Zbabralovo soukromé veselí nemělo dlouhého trvání, neb aniž se obtěžoval otočit hlavu, slyšel, jak sir Gwen zvolal:
„Hle, již se děje!“
„Oh, sir Gwen je nepochybně ten nejstatečnější a nejneohroženější rytíř široko daleko. Nicméně bývá většinou skutečně daleko…“ (lady Pindara)
Zbabral zavrčel, dopřál si ještě dva nádechy a teprve pak se po očku podíval dozadu. Ten pohled mu málem vyrazil i ten dech, který se mu povedl za toliko krátký odpočinek nastřádat. A střádati už nebude.
Koumák se k nim hnal překvapivě rychle, přičemž místo své obvyklé kolébavé chůze podnikal jakési podivné kývavé pohyby. Když za necelých pět minut zabrzdil před svými civějícími spolupoutníky, viděl Zbabral, že má Koumák na podrážkách bot přišroubováno několik koleček, a žasl.
Koumák, potěšen Zbabralovou mlčenlivou reakcí, vystřihl kolem něj oblouk, naklonil se k němu a s velkou dávkou zadostiučinění a širokým úsměvem prohlásil: „Vidíte, instalace sice trvala nějakou tu chvilku, ale výsledek je zcela očividně nedostižný, kolego.“
„Já nejsem žádný váš kolega,“ odsekl Zbabral. Ale právě teď jsi ze mě udělal bídáka, ty nekřtěný pitomečku.
„Co to je?“ zajímal se sir Gwen.
„Zatím jim říkám boty na kolečkách,“ pokrčil Koumák skromně rameny, načež vytrhl vyjevenému Zbabralovi z rukou jeho svitky. „Poslyš, tahle krajina ale není kamenitá.“
„Co je ti do toho?“ vyštěkl Zbabral a zuřivě začal máchat rukama po svých spisech, neboť Koumák s radostí vyššího tvora využil své výhody a zvedl ruce s pergameny po výše, aby na ně nebohý mnich nedosáhl.
„Zajímavá věcička,“ ohodnotil Koumákův nový vynález sir Gwen. „Nicméně se asi neujme ihned. Můžeme konečně pokračovat?“
Koumák se svižně vymanil ze Zbabralova zoufalého sevření teenagera, kterému matka objevila sbírku časopisů a za úpění „nečti to, prosím!“ se snaží zjistit, jestli obsahují vědecké články přehnaně biologického charakteru. Dobruslil ladně k siru Gwenovi, listujíc zběžně v Zbabralových epických básních, a utrousil: „Lorde, mohu se vás na něco zeptat?“
„Jistě, Koumáku, drahý příteli,“ přednesl sir Gwen téměř bezmyšlenkovitě s nepřítomným úsměvem na rtech, jak myslel na svou Geoffrey.
„Vy se skutečně jmenujete Gwen?“
Sir Gwen se vrátil do přítomné roviny a trochu znervózněl. „Ano?“
„Nó, totiž… není Gwen náhodou ženské jméno?“
Mrzutý Zbabral ihned zanechal trucování, jak zaslechl Koumákovu otázku, a přispěchal. Tentokrát zakoumal ten idiot příliš daleko, což byl ovšem zčásti důvod ke Zbabralově radosti, neboť pitomcem už nebyl on – kvůli své zanedbatelné výšce a rozpačitým pokusům o básně -, nýbrž Koumal. Tahle otázka byla tabu. Každý to poznal, proč ne on? Proč musí do všeho rýpat?
Sir Gwen byl v rozpacích. To se nestávalo často.
„Je to tak, ne?“ pokračoval Koumák <<v cestě do horoucích pekel>>. „A ta vaše slečna se jmenuje Geoffrey?“ <<Teď už stál na hranicích Gehenny.>> „Takové jméno se dává klukům, ne?“ <<Teď klepal na bránu Pandemonia. Sir Gwen se zvedl a šel otevřít.>>
Tentokrát to byl Koumák, kdo se cítil mrzutě. Než se sir Gwen zmohl na odpověď, Zbabral ho přetáhl přes hlavu svými vlastními a tolik ceněnými poznámkami, až Koumákovi vytryskla krev z nosu.
„Pohyb, ty hromádko netopýřího hnoje!“ zařval na něj Zbabral nekompromisně a výhružně zamával perem*. „Přestaň jeho blahorodí zdržovat! I čarodějnice si zavedly otvírací dobu, víš?“
„Čarodějnice?“ opáčil se zájmem Koumák, zatímco si strkal do nosu kus vaty ze své osobní lékárničky, kterou nosil vždy a všude s sebou. Povolání alchymisty na částečný úvazek občas potřebovalo rychlé a bezodkladné ošetření, například přišití ruky až k lokti – to se ale Koumákovi naštěstí zatím nepřihodilo.
„Jistě. Lady Pindara mě tentokrát pověřila vskutku podivuhodnou zakázkou,“ přizvukoval sir Gwen. „Budu se muset poradit s nějakou vědmou.“
Ale Koumák ho poslouchal jen napůl ucha – procitl ve svém vlastním vesmíru, který v něm zanechalo jeho předchozí zaměstnání, jedno z mála na úvazek pevný a s platem jistým. Jeho inkvizitorská duše prodloužila a zrychlila krok. Tedy – přesněji řečeno zvýšila počet otáček za minutu.
Po několika útrpných mílích seskočil sir Gwen ze svého pochodníka a zaklepal na dvířka dřevěné chaloupky, která vypadala, jako by se ztratila z pohádky, a měla dost rozumu na to, aby se zatoulala pečlivě daleko od podezřívavých vesničanů, kteří mívali vidle i pochodně vždy při ruce.
Dvířka pootevřela vetchá stařenka toho typu, který nemá nic na práci a kromě pobírání důchodu se zabavuje tím, že chodí po okolí a po cizincích chce, aby jí přenášeli přes řeku nebo jí dávali buchty ve špatném tartanovém uzlíku.
„Copak bys rád, mladý muži?“ zakrákorala suchým hlasem přes bezpečnostní řetěz. „Prodávám mastičky proti bradavicím. Levně. Nebo snad nápoje lásky se ti zachtělo? A kterápak je ta vyvolená?“
„Nápoj lásky je to poslední, co bych potřeboval. Moje Geoffrey mě zcela jistě miluje,“ nafoukl se sir Gwen. „A bradavice nemám. Zaplatím ti za radu.“
„Tak za radu?“ pozvedla čarodějnice obočí.
„Promiňte,“ ozval se Koumák ostrým hlasem. „Vy o sobě tvrdíte, že jste čarodějnice?“
„Nic takového jsem netvrdila, hochu. Ale proč ne…“
„To jen tak jednoduše prohlásíte, že jste čarodějnice? Žádné přiznávání skrze mučení číslo šest, ohněm a vodou?“
„Jistě.“
Koumákovi spadla brada, načež ho sir Gwen s despektem odstrčil a vybafl: „Kolik?“
„To se ještě uvidí,“ odvětila čarodějnice a s ošklivým pohledem upřeným na Koumáka, který se rychle pokřižoval, pocákal svěcenou vodou, otočil třikrát na místě a plivl si pod nohy, odjistila řetěz. „Pojďte dál.“
Hned za dveřmi naše cestovatele udeřil do nosu puch uleželého masa vycpaného cibulí. Ačkoli vhrkly siru Gwenovi do očí slzy, uklonil se a zamáchal před sebou elegantně hučkou, aby rozehnal zatuchlinu. Zbabral i Koumák se pokusili řídit jeho příkladem, ačkoli ani jeden z nich s sebou klobouk neměli. „Dovolte mi se představit,“ řekl sir Gwen jasným hlasem. „Jsem sir Gwen.“
„Ten sir Gwen?“ užasla čarodějnice.
„Ano. Nepochybně,“ usmál se sir Gwen zářivě.
„To bych vám mohla dát slevu.“
„A já jsem Zbabral, mnich, k vašim službám,“ zakuckal se Zbabral a snažil se svoje znechucení zdejším ovzduším zamaskovat záchvatem kašle tuberáka.
„Já,“ zabručel Koumák, „jsem slavný vynálezce z Pryčny, Koumák. Bývalý inkvizitor.“
„Takže žádná sleva,“ opravila se čarodějnice hladce. „Každopádně vítejte u Třilísky, čarodějnice druhé třídy, mastičkářky a nechvalně známé šarlatánky. Nicméně moje kouzla jsou plně funkční, až na vedlejší účinky, a moje rady už zachránily nejeden život. Alespoň se mi to doneslo ze špitálu,“ dodala.
„Potěšení na mé straně, znám vašeho bratra**,“ zadrmolil sir Gwen nesrozumitelně.
„Vážně? Ten měl taky nějaké potíže. A jak se mu vede teď?“
„Sestrojuje rakety.“
„Má šikovné ruce. A na co že jste se to chtěl zeptat? Dáte si čaj, pánové?“ Zbabral dychtivě zakýval hlavou, ale Koumák se zatvářil nedůvěřivě. Zatímco Třilíska vybírala ze sklenice ‘čajíčky‘ v sáčku a vařila vodu, trojice návštěvníků se usadila na zemi kolem medvědí kožešiny. Nad hlavami jim z trámů visela mrtvá zvířata jako například koroptve a králíci.
„Ona se živí…“ Zbabral zaváhal, „ještě něčím jiným?“
„Kožedělný průmysl, jak vidíš,“ odpověděl sir Gwen tlumeně.
„Aha. Támhle visí za ocas vlk.“
„Asi nehrál fér.“
„Nesežral nakonec babičku?“
„Třeba je to tady jinak. To víš, Zbabrale, kulturní propastní rozdíly.“
„Ale nejeli jsme tak daleko…“
„Přestaň mluvit tímhle nechutně vysokým hlasem. Jen se zeptáme a pak zase odjedeme.“
„D-dobře. Když myslíte.“
Zbabral zmlkl, když před nimi přistál tácek s číčasou (čínskou čajovou soupravou). Byla skutečně ostuda, že v nádobkách se válely pouhé sáčky. Třilíska se pohodlně uvelebila na bílé lišce naproti nim.
„Budete číst z čajových lístků?“ Koumáka to proti jeho vůli zaujalo.
„Chlapče, vidíš tu snad někde nějaké lístky?“
„Aha… ne.“
„Tak pij a buď zticha. Co bude s tou radou?“ obrátila se k siru Gwenovi.
Sir Gwen se zhluboka napil. Zbabral i Koumák nastražili uši: o cílu jejich cesty jim dosud nechtěl sir Gwen nic prozradit. Třilíska čekala s přivřenýma očima.
„Takzvaný sir Gwen není nic jiného než stará rašple, které se dostalo přehršle štěstí!“ (Zwrazei, učedník)
„Dobrý čaj,“ řekl sir Gwen uznale. „Chtělo by to plátek citrónu.“
„No tak, sire!“ vybuchl Zbabral, jehož nepřekonatelný strach překonala intenzivní zvědavost. „Co musíte tak moc vědět? Myslel jsem, že vy víte všechno!“
„Já a vědět všechno?“ podivil se sir Gwen. „Ani zdaleka ne, milý Zbabrale.“
„Přestaňte se mnou mluvit tímhle tónem, prosím!“
„Vida,“ pousmál se sir Gwen. „Přece jen ses něco naučil. Chci vědět, jak bojovat se sny.“
Zbabral se zarazil. „Se sny?“
„Ano,“ přikývl sir Gwen a pohlédl na Třilísku. Stařena si v klidu dopřála doušek čaje, než zvedla hlavu.
„Bojovat se sny je obtížná věc, která rozhodně není pro každého. Zvlášť, když ty sny nejsou jeho,“ dodala. „Není to tak?“
Sir Gwen přikývl.
„Každý se svým způsobem vypořádá se svými vlastními sny, které ho trápí,“ pokračovala Třilíska. „Děti si je pamatují lépe než dospělí a ráno se s nimi u snídaně svěřují. Možná že je nikdo neposlouchá, ale pomáhá to. Dospělí na ně buď zapomínají nebo se nějak zabaví, aby zapomněli, především na noční můry. Někteří si je nechávají vyložit. Ale když se s nimi někdo vypořádat nedokáže…“ Třilíska nechala větu vyznít do prázdna a s povzdechem zavřela oči. „Pomoc zvenčí je ještě těžší. Sny onoho člověka totiž vyjadřují jeho vlastní starosti a obavy. Musel byste toho člověka znát opravdu dobře.“
„To by trvalo celý život a možná ještě déle. Je jiná cesta?“
„Mluvíme tady o noční můře, že?“
„Ano.“
„Pak by bylo možné uvést toho dotyčného do hlubokého spánku a dostat se pomocí kouzla do jeho hlavy. Tam se ta noční můra dá porazit. Ale má to háček.“
„Háček? Jaký?“ zeptal se sir Gwen obezřetně. Zbabral i Koumák naslouchali s pootevřenou pusou.
„Zaprvé, ta noční můra je v hlavě doma. V hlavě se může dít cokoliv, protože hlava je centrum snů. Ve snech je možné cokoliv, to chápete. Opravdu cokoliv,“ zdůraznila. „Zadruhé, ten boj, který se evidentně chystáte svést, se stane skutečností – samozřejmě skutečností pouze v hlavě toho, komu chcete pomoci, ale uvědomte si, že silnější nátlak či přílišná živost snu by mohla toho chudáka zabít – to už by záleželo na jeho duševním stavu a síle. Není neobvyklé, že lidé zemřou ve spánku; ztratí se ve snech. A konečně za třetí: zůstaňte tam příliš dlouho a sám se stanete snem.“ Upřela na něj ostrý pohled. „Pamatujete si, co jsem říkala o nátlaku? Cestu ven si musíte nějak jemně najít sám. Pokud tam zůstanete a hlava, do které měl tu drzost vlézt, se probudí, je dost možné, že zemřete. Stejně jako se zapomíná sen.“
* Vycházejíc z onoho citátu „pero je mocnější meče“. Jednalo se tedy a velmi brutální výhružku, neboť píchnutí špičkou pera zcela jistě zabolí. Přesto existovala kdysi ještě jedna taková a mnohem horší zhouba – husí brk. Vyvolával často alergickou reakci.
** Možná jste si všimli toho, že jména všech podivínů, kteří mají co do činění s kouzly, vycházejí ze jména jednoho nechvalně proslulého ruského mnicha.
**********
Od Třilísčiny chaloupky vyrazil sir Gwen se zamyšleným výrazem, aniž bral ohled na to, že tentokrát Zbabralovi při Princeznině tempu opravdu nestačil dech. Koumák mu sice ve svých vylepšených botách stačil, ale zbytek dechu promrhal při marném dotírání.
„Koho to vlastně chcete zachránit?“ ptal se už asi podesáté za posledních tři sta loktů.
„Mhmm?“ odvětil sir Gwen nepřítomně. Dobré mravy se u něj ani v takových stavech nedaly zapřít.
„No, dobře, vy tajnůstkáři. Co je v té karafě, co vám dala ta stará čarodějnice, blesk ji švihni přes ucho?“
„Mmm.“
„S vámi není řeč.“
„Není,“ souhlasil sir Gwen a dál se věnoval svým temným myšlenkám.
„Bezva. Jdu vynalézat nějaké rychlé jídlo, začínám mít hlad.“
„Zahastahavíme?“ zaskuhral kdesi vzadu Zbabral, zatímco si svíral bolavá žebra.
„Nu dobrá,“ svolil sir Gwen, „stejně si s vámi potřebuji něco probrat. S vámi oběma.“
Rozbili tábor na místě, což vypadalo asi tak, že Zbabral sebou plácnul do trávy ihned, jak jim sir Gwen tuto skvělou zprávu sdělil, Koumák si začal zouvat své boty na kolečkách a připravil si několik náplastí na puchýře a taky otázky o bezohlednosti na sira Gwena. Sir Gwen se vší opatrností seskočil za hlasitého břinkavého zachřestění z Princezny. Chvilku ji ostražitě pozoroval. „Ještě stojí, na všech čtyřech,“ prohlásil pak s uspokojením a svezl se na měkkou zem vedle svých společníků. Dokonce se pokusil sundat pár plátů brnění, i když bez většího úspěchu – v plechu bylo vedro k zalknutí.
„Tahle podělaná cesta stojí za starou bačkoru, když nám nic neřeknete,“ postěžoval si Koumák. Zbabral dal svůj skromný souhlas najevo zuřivým zakýváním hlavy, což v případě Koumáka moc často nedělal.
„To vám nestačilo to obludně velké množství informací od Třilísky?“ zamračil se sir Gwen.
„Vy jste mě snad celou tu dobu nevnímal!“ zvolal Koumák dotčeně a protočil oči v sloup.
„Je to možné,“ připustil sir Gwen.
„No jasně! Takže nám něco řeknete?“
„Dobře. Chvilku si odpočiňte a za půl hodiny znovu vyrážíme. Už to není daleko. Támhle za tím kopcem,“ ukázal na obzor.
A jak se ukázalo o nějakou tu půlhodinku později, za kopec to daleko sice nebylo, zato museli stoupat, a to po dosti protivném a nevlídném terénu v době, kdy se zrovna líhli komáři. Na kopci narazili na jedinou stavbu široko daleko, protože jiná se na špičku toho šprýmu přírody nevešla. Byl to zámeček, který vzbuzoval představy o chrličích, temných, deštivých nocích a hejnu netopýrů. Navíc ještě nenabídl ječící panty trouchnivějících dveří, špatně osvětlenou chodbu a pavučiny v každém rohu a zákoutí.
Naši hrdinové stáli v přijímacím sálu. Naháněl hrůzu. Především byl obludně rozlehlý, takže když Zbabral stydlivě zašeptal „kdo nás přijme?“, rozvibrovalo se to celým zámečkem až na půdu, odkud vzlétlo již zmíněné hejno netopýrů.
Jako na povel vstoupila do dveří na druhém konci místnosti postava. Když se přiblížila tak, že i Koumák bez svých sklíček rozpoznal její tvary, vyklouzlo Zbabralovi velmi neuctivé, ale obdivné hvízdnutí. Schytal za to lepanec za ucho od sira Gwena.
„Slečno,“ pokračoval hladce a mírně se uklonil.
„Už jsem vás čekala,“ usmála se dotyčná slečna a odvedla naše přátele do dalšího sálku. Stejně jako si později vybavili jen velikost přijímacího sálu, v tomto případě jim v paměti utkvěla především odporná tuňáková růžová barva tapet.
„Takže,“ začal sir Gwen, ale slečna ho přerušila.
„My se známe,“ řekla mírně, „představte mi své společníky.“
„Zbabral, mnich a spisovatel, a Koumák, éé… nezaměstnaný vynálezce.“
„Výborně,“ zatleskala slečna s obdivem. „Opravdu píšete? Poezii?“
„Od všeho trochu,“ přiznal skromně Zbabral, až mu zrudly uši ještě víc než po předcházejícím pohlavku.
„A vy jste vynálezce?“
„Ano, taky vynalézám od všeho trochu,“ zakoktal se Koumák a do tváří se mu nahrnula krev. Tímto krokem si slečna získala přízeň obou dvou, a přitom použila necelých deset slov.
„Skutečně mě těší. Já jsem lady Mojita. Vítejte na mém malém panství.“
„Tady lady je příbuzná lady Pindary,“ navázal sir Gwen rozpačitě. „Prý jste jí psala velmi znepokojující dopisy, takže usoudila, že řešením bude, když mě sem pošle. Okolnosti znám.“
„A?“ zeptala se nedočkavě lady Mojita.
„Už jsem všechno zařídil,“ usmál se sir Gwen zářivě. Zbabrala napadlo, jestli se ostatním taky zdá, že až příliš zářivě. To moc uklidňující nebylo.
Zbabral a Koumák odvraceli poctivě tváře stranou. Stáli v ložnici lady Mojity a rozpačitě šoupali nohama. Lady seděla s nepřesvědčivým úsměvem na posteli v noční košilce (která v tehdejší módě zahrnovala skoro to samé co denní oděv, jen v bílé barvě, plus bílá čepice s bambulí a pantofle z králičiny). Sir Gwen jí s oním zářivým úsměvem, který ztuhl už v tuňákovém pokoji, podával karafu, kterou si vezl celou cestu od Třilísky. Lady usnula. Zbabral začínal být skutečně zvědavý – v ruce žmoulal kus papíru a v druhé připravené pero.
„Jak se do té hlavy dostanete?“ zajímal se.
„Síla představivosti,“ zabručel sir Gwen. „Kdo by byl řekl, že má takový vliv. Stačí se jen soustředit.“
„Aha,“ Zbabral na to, jakmile o zlomek sekundy sir Gwen s lupnutím zmizel. Na dalších pár desítek zlomků zarytého mlčení zmizel i Zbabral.
„Čarodějnictví! Spásu na nás! Hnis z ran a žabí mor!“ zazmatkoval Koumák. O minutku později zmizel i on. Ozvalo se nevinné cinknutí a po podlaze se rozletěly střepy z karafy.
„Co tady děláte?“ zasyčel sir Gwen.
„Já to chci vidět na vlastní oči!“
„Já jsem tam nechtěl zůstat sám…“
„Podívej, Zbabrale, stejně si to nikdo nepřečte, když tady natáhneš bačkory. Tedy pokud tady nějaké najdeš.“
„Proč je tu taková tma?“ pípl Koumák.
„Tak si přimysli světlo, alespoň uvidíme, jestli to funguje.“
„Dobře…“
„Hele, není to náhodou jedna z těch tvých čarodějnických praktik? Měl by ses sám upálit.“
„Sklapni, Zbabrale. Budiž světlo!“
Trojice s pohledem vzhůru zamrkala, když se kdesi nad nimi rozsvítila mizerná dvacetiwattová žárovka.
Zamrkala ještě jednou, když hlavy zase sklonila.
Před nimi se na podlaze kroutilo černé třaslavé cosi velikosti obézní zebry, které pravděpodobně zkolabovalo právě ve chvíli, kdy byla do hlavy lady Mojity zavedena elektřina. „Tohle se k nám plížilo,“ otřásl se Zbabral a mimoděk se pokřižoval, což už neudělal dobrých dvacet let, co odešel z kláštera.
Sir Gwen si negentlemansky odplivl. „Budiž nějaký likvidátor těchto stvoření,“ zadeklamoval a v ruce se mu zhmotnil laserový meč z Hvězdných válek. Zelený. „Mohlo by jich tu být víc,“ dodal na vysvětlenou, když viděl páně Zbabralovu a Koumákovu spadlou bradu.
Jeho společníci se vzpamatovali a rychle se pro své brady sehnuli.
„Teď bych neměl myslet na ty bačkory,“ žertoval Zbabral, zatímco se snažil namontovat zpátky celou mandibulu. „Ale musím říct, že je to skutečně nechutné.“
„Muchím ch uámi chouhvachit,“ přitakal Koumák, který měl se svojí bradou trochu problémy, protože nechtěla držet. Na takové věci nebyl narozdíl od Zbabrala zvyklý, takže mu brada padala v jednom kuse. Kolem zabzučelo a rozzářilo se ještě několik žárovek, které ovšem z dálky vypadaly spíš jako drobounké hvězdičky. „Bůh na to má asi lepší hlas, co, Zbabrale? Nebo větší autoritu. Tohle je ponižující. Žárovky!“ Konečně se jich několik zaktivovalo přímo na cestě před nimi a vytvořilo tak cosi na způsob přistávací dráhy.
„Tudy, pánové!“ zavelel sir Gwen.
Zdálo se, že žárovky mají chuť svítit, jen když byli naši hrdinové nablízku, jinak se cítily neužitečné a mrzutě zhasínaly. Díky těmto radarům, které spolehlivě označily příšeru do pěti stop, srazil sir Gwen hrdinsky ještě několik obludek, než začal neviditelný chodník stoupat. Se všemi těmi žárovkami podél to vypadalo jako nebeský eskalátor. Zbabral se celou cestu držel těsně vedle sira Gwena a kdykoli se s uši rvoucím rykem objevila nějaká příšera, zaječel a schoval se pod sirův plášť. Sir Gwen mu to neřekl, ale jeho zbabělé chování některá monstra odradilo od dalšího obtěžování. Koumák kráčel nervózně za nimi, každou chvíli se ohlížel a aby zabavil ruce, trhal kousky papírových kapesníčků, které našel po kapsách. Brzy se mu čelo orosilo potem.
„Nechceš jít rovnou pozadu?“ navrhl mu sir Gwen, když začal i mumlat ochranná zaklínadla, která odposlechl od svých vymyšlených čarodějnic. „Možná ti to pomůže. Rozbolí tě hlava, když se budeš takhle prudce otáčet.“
Koumák zavrtěl se široce rozevřenýma očima hlavou.
„Páni, vidíš? Už ze sebe nedostaneš ani slovo. Jen klid. Chceš se vrátit? Na jednoho a navíc nováčka je to pravděpodobně trochu moc.“
„Jak?“ vyhrkl Koumák.
„Zkus na to myslet.“
„To dělám posledních bůhvíkolik minut! Jak dlouho už tu vůbec jsme?“
„Hmm… těžko říct. Je tu pořád tma. Tak zkus myslet na ložnici lady Mojity – odtud jsme sem přišli.“
Koumák zavřel oči a rozechvěle prohlásil: „Cíl: Pryč odsud!“
Sir Gwen a Zbabral zírali na místo, odkud se vypařil.
„Myslíte, že se opravdu vrátil?“ prohodil po chvíli Zbabral.
„Určitě. Čeká tam na nás. Možná je to ještě horší než tu být s námi.“
„Myslíte?“ broukl Zbabral. „Já už si skoro zvykám. Obluda sem, obluda tam, už to není nic nového. Vždycky děsivě zařvou.“
„Děsivě zařval a pak se vrhl rovnou na mě, no ne, chlapi? Chtěl mi vomotat střeva kolem hlavy, když se tam tůdle objevil ten frajer ve zrezlým brnění, začal na toho vlkouše mluvit a nakonec jsme slyšeli jen ‚táák, hodnej kluk‘. Vodešel, jako by se nic nestalo.“ (z knihy Svědectví hrdinských činů, svazek 16, kapitola Neobvyklé metody krocení tajemných a nebezpečných tvorů)
„Měl jsem problém – můj stín začal vždycky, když se to nejmíň hodilo, měnit tvar a to mě přivádělo do rozpaků. Kdo by chodil po návsi se stínem zformovaným do tvaru dvouhlavého klokana? Pak jsem ale objevil ten inzerát, poslal jsem svýho hocha zjistit něco víc, a pak se děly zázraky. Přijel k nám ten pan lovec Gwen, hned k mému stínu a vysvětlil mu, že je na špatné straně, že musí zpátky na druhou stranu naší placatý Matky Země. Dobrá, trochu ho pošťouchl mečem, ale klokan na místě zmizel a už nikdy se nevrátil!! Tomu říkám hrdinství.“ (z knihy Svědectví hrdinských činů, svazek 27, kapitola Stíny ve stínech)
Obludy přestaly útočit. To bylo horší. Zbabral jen občas zahlédl obrys hadovitého těla. Příšery vyčkávaly, zatímco jim z pootevřených tlam kanuly sliny. Cesta najednou zmizela. Okolí se rozsvítilo tisícovkami rudých, krvelačných očí.
„Chtělo by to víc světla,“ prohlásil sir Gwen, jako by se nechumelilo. „Vypadá to, že jsme na konci cesty.“
Žárovky se zasyčením zčernaly, jen aby se o chvilku později rozsvítila dlouhá řada zářivek.
Stáli v ložnici ve strašidelném zámku, vedle postele se spícím tělem lady Mojity. Dýchala přerývaně a ve spánku se obracela z boku na bok.
„Vypadá to, že prohráváte. Každou chvíli se vzbudí. Zůstanete tu s námi,“ pronesla šklebící se tvář siru Gwenovi do tváře.
„Tohle není skutečnost, že ne?“
„Když to berete takhle…“
„Nezabil jsem tě už jednou?“
„Jistě. Ale já toho vydržím,“ mávl hovořící muž v černém rukou.
„Promiňte, pane,“ ozval se Zbabral, kterého na rozdíl od sira nevyvedlo z míry, že se tak snadno ocitli zpátky. „Kdo je ten gentleman?“
„Ten malý parchant,“ procedil sir Gwen skrze zuby.
„Aha! Těší mě, pane Parchante…“
„Ne! Chtěl jsem říct, že se jmenuje Zwrazei. Ale parchant je to v každém případě, v tom si posluž.“
„Ale no tak,“ usmál se Zwrazei, bývalý učedník sira Gwena, a jeho škleb se každou vteřinou roztahoval čím dál samoliběji.
Sir Gwen se přes svůj vztek na svého exučedníka snažil uvažovat logicky. Tedy logicky do té míry, jak jen to bylo možné – jestli byli pořád ve snu, mělo by to fungovat…
Pouhou silou myšlenky fantazie přinutil sir Gwen svůj světelný meč narůst do velikosti sekáčku na dinosauří kýtu. A švihl jím po Zwrazeiovi.
Zwrazei těsně před tím, než jím sekáček projel, zmizel a objevil se siru Gwenovi za zády. „Vy starej podrazáku,“ zasyčel mu do ucha. „Jak si zvykáte na novou dimenzi? Já v tom mám větší praxi, uvědomujete si to?“
Sir Gwen se místo odpovědi, kterou měl jinak za každých okolností, ohnal s přesně mířenou ranou pěstí. Zwrazei se hladce přesunul o kousek dál, ale pořád nebezpečně blízko. „Jste vyřízenej,“zachechtal se velmi ošklivě a negentlemansky. „Kdoví, co bych si na vás mohl právě teď vymyslet? A víte co? Já sám nemám tušení. Tak jakou byste si přál smrt? Pomalou a bolestivou? Tu poskytnu moc rád.“
„Zbabrale!“ zařval znovu místo odpovědi na mnicha, který stál ztuhle opodál s vytřeštěnýma očima. „Uklidni nějak lady!“ Tady nebyl čas na nějaké ozdobné řečnické kudrlinky, které si obvykle dopřával každou chvíli. Dokonce měl nutkání začít používat hovorovou řeč, jen kdyby tím dokázal Zbabrala nějak popohnat. Naštěstí se Zbabral vzpamatoval překvapivě rychle, ohlédl se směrem k lady, která něco zadrmolila a sevřela polštář o něco pevněji. Zkusil ji – dokonce bez rozpaků a červenání se – chytit za rameno, aby se tak netřásla, ale ruka jí jen projela.
„Sire!“ vyjekl. „Nejde to!“
„Musíš se vrátit!“ zahulákal sir zaměstnaně, protože na něj Zwrazei právě zaútočil podivnou zbraní, ze které vystřelovaly ostré háčky na lanku, které se mělo po každém zásahu vrátit a vzít s sebou kus živého masa. Zatím se sir Gwen vyhýbal docela úspěšně, i když ho tíha brnění začínala zmáhat. Obdržel ošklivý škrábanec pod ramenem v místě, kde se setkávaly dva pláty.
Zbabral zavřel oči a snažil se soustředit. Když oči zase otevřel, stál na tom samém místě a o kousek dál za ním zašeptal Koumák: „Jak to jde?“
Zbabral sebou nervózně škubl a otočil se. „Co?“
„No, co se tam děje?“
„To nechtěj vědět,“ zbledl Zbabral výmluvně. O tomhle se rozhodl nenapsat ani zmínku. „A pomoz mi, musíme uklidnit lady. Pamatuješ? Jestli se probudí dřív…“
Sir Gwen kolem sebe nechal kroužit Zwrazeie, zatímco ho ostražitě pozoroval a urputně přemýšlel, jak se z téhle noční můry dostane. Ta snad ani nemohla patřit lady…
V tom okamžiku mu to došlo. Tohle byla součást >>jeho<< noční můry! Bál se přece, že by svými činy mohl nějak ohrozit ostatní lidi… A Zwrazei to dobře věděl a navlékl to tak, aby neměl sir Gwen čas se připravit. Na svoje vlastní můry nebyl nikdo připravený, proto byly tak děsivé. Ale daly se zapudit, ne?
Sir Gwen roztočil nové kolo myšlenek, které mu tu a tam přerušil útočící Zwrazei. Každou chvilku držel v ruce jiný vražedný nástroj – kupříkladu teď to byl rybářský prut, na jehož konci visel rozzuřený žralok. Sir Gwen se vyhnul mrskající se ocasní ploutvi a vzal svůj plán za druhý konec. Čeho se bál Zwrazei?
To nevěděl.
Věděl ale, že je hrdý, a kdyby se mu povedlo ho rozzuřit, možná by odtud mohl vyklouznout a venku v bezpečí si připravit nějaký lepší postup…
„Víš, na co jsem si vzpomněl?“ začal.
„Ale, tak už se vám začal před očima odehrávat váš život?“ zavrčel Zwrazei posměšně.
„Něco na ten způsob. Když jsi ještě bydlel v rytířském dódžu…“
„No?“
„Do kolika let sis v noci pořizoval mokré prostěradlo?“
Zwrazeiovi se zlobně zalesklo v očích. „Cože?“
„Do sedmi?“
Zwrazei se zhluboka nadechl nosem. „Ty starej senilní…“
„Ale no tak, příteli,“ vracel se sir Gwen do starých kolejí. Vždycky, když někomu říkal ‚příteli‘ tímhle tónem, nemyslel to s ním dobře. „Takže do osmi?“
Jenže sir Gwen Zwrazeie dobře neodhadl. Plán se sesypal v okamžiku, kdy ho Zwrazei se zuřivým výrazem probodl klasickým mečem. Na styl si potrpěl. Přece nebude svého největšího nepřítele propichovat rybářským prutem…
Koumák si úlevně vydechl. „Podívej, přestala sebou mrskat.“
„Jak to mluvíš o dámě?“ pohoršil se Zbabral, který chtěl ještě před vteřinkou říci to samé.
„No jo, promiň.“
„Hmm.“
„Nemělo by už být po všem?“
„Házela sebou celou tu dobu, a najednou takhle…“
„On přijde. Každou chvilku se vrátí.“
„No. Měl by si pospíšit. Svítá.“
Zwrazei si v nastalém tichu užíval slastný pocit vítězství. Konečně se zbavil toho šaška, co se proslavil jen díky těm svým trikům a slovíčkaření. Sice už tu bez něj nebude taková zábava, ale… Málokdo ho dokázal přivést k podstatě berserkovitosti za tak krátkou dobu. Jó, starý dobrý časy.
„Tak staré ještě nejsou,“ zasupěl sir Gwen.
Cože?
„Ano, už je to tak. Vidím do tebe.“
„Měl jste být mrtvý!“
„Tady je všechno možné, ne?“
Sotva postřehnutelný pohyb prokmitl prostorem. Zářivky pozhasínaly a ve výši se rozzářila jediná žárovka. I v té tmě byl vidět tmavý pramínek, který začal Zwrazeiovi pozvolna vytékat z koutku úst.
Když se sir Gwen vrátil do skutečnosti, ve které žije většina společnosti, první pohled, který se mu naskytl, byli Zbabral a Koumák sklánějící se nad lady – oba dva zpívali jakousi ukolébavku, každý jiným tempem a stejně falešným hlasem. Probudilo by to i mrtvolu.
Sir Gwen se spokojeně usmál. Se Zwrazeiem se ještě uvidí, ale ne teď a tady.
Napsat komentář