„Hele?“
„Hm,“ připustil svou přítomnost druhý účastník rozhovoru.
„Co je támhleto za souhvězdí?“
„Který?“
„To jak hodně září.“
„Ehm. To bude Batmanova značka.“
„Aha.“
Eragon a Murtagh leželi na zádech na střeše místního obchodního domu. Nade dveřmi visela špatně osvětlená cedule VÝPRODEJ a na skle jednoho z miniaturních oken byla patrná nálada hlídače, který zhruba před dvěma hodinami zjistil, že chybějí tři kolečkové košíky. Na střeše to vypadalo noc za nocí stejně, jen výhled byl pokaždé jiný. Dnes to až na tu batmanovskou značku ušlo, usoudil Eragon.
„Kdy myslíš, že to přijde?“ pootočil hlavu k Murtaghovi.
Murtagh před odpovědí stylově vyplivl stéblo trávy neznámého původu. „To mluvíš o hlavním důvodu toho, proč tady musíme být?“
„No.“
„Každou chvilku, kámo.“
„Můžu začít?“ Eragon se opřel o lokty a odkašlal si. Vytáhl z kapsy zmačkaný kus scénáře a nenápadně se pokusil najít, kde právě skončil. „Takže… ehm, ano, tady to mám…
Murtaghu?“
„Co?“
„Přišel jsem na věc strašnější, než když si vedlejší postava ukradne celý příběh pro sebe. Jako třeba ty.“
„Dovol,“ ohradil se Murtagh.
„Je to tak. Zjistil jsem si statistiky.“
„Co by pro tebe mohlo být ještě strašnější?“
„Týká se to i tebe,“ zašklebil se Eragon.
„Poslouchám.“
„Znáš tu hru, jak si hráč vytvoří člověka podle svého, postaví mu co nejdražší dům a bazén a nakonec ho nechá uhořet při grilování?“
„Hm.“
„Jde o to, že jakmile jsi jednou fiktivní postava, je úplně jedno, jak moc se ti daří dávat najevo, že jsi na holky.“
Murtagh viditelně zbledl. „Tím chceš říct…“
„Jo, mluvím o fanfiction.“
„Ale tahle zatím docela jde, ne?“
„Zatím, Murtaghu, zatím. Počkej, až se autorka dostane k té hlavní a nejdůležitější části celé… ehm, zápletky. Ale to není všechno.“
„Není?“ Murtagh se mimoděk pokřižoval.
„Jakmile se dostaneš k fanfiction, dostaneš se i ke… slashi.“
Murtagh si malinko poodsedl a zeptal se: „Ehm… co je to slash? To je ještě horší než fanfiction?“
Eragon si ho významně změřil očima. „Mnohem horší. Tebe to ještě nepotkalo?“
„Tedy… jak se, zdá, zatím ne.“
„Zatím,“ zasmál se Eragon škodolibě.
*Dee si odchází dát sprchu..*
Čtenáři, představ si, že jsi drak. Rozpínáš křídla, svištíš nocí, zatímco membrána se nadouvá jako plachta. Ocasem pohybuješ doprava a doleva zcela instinktivně, abys neztratil rovnováhu. Koupeš se v záři dorůstající hmoty Měsíce. Roztíná temnotu jako srp. Na lesklých, tvrdých šupinách se ti usazuje vlhkost, kterou okamžitě smetá vítr. Za sebou necháváš sraženou stopu dechu. Zamíříš k blízkému hrádku, opouštíš blízkost nedosažitelných hvězd. Obkroužíš několikrát nejvyšší vížku, dokud nenakoukneš do miniaturního gotického okna. To, co uvidíš, tě na první pohled tak vyvede z míry, že úplně zapomeneš mávat křídly, nezřízeně sletíš o několik pater níž a při tom si narazíš hlavu o kamenného chrliče, který se ti připletl do cesty. Raději odklouzáš nočním chladných vzduchem jinam. Tak zvědavý zas nejsi. Ale co tě tak vylekalo?
V místnosti plné koberců, kožešin a jedné postele s nebesy se před praskajícím krbem hádají dvě postavy. Měsíční světlo, olizující mimo jiné i slušné území studených kamenů pod oknem, odhaluje párek uší, které se kdysi musely zatoulat do ořezávátka, zpola zakrytý hřívou odbarvených vlasů. Druhá hlava má o něco nenápadnější odstín okolních stínů. A obě na sebe rozzuřeně prskají.
„Já to dělat nebudu!“ protestuje blonďatý manekýn.
„To teda budeš, Eragone,“ zavrčel emoboy.
„Né, nebudu,“ trval na svém dotyčný Eragon. „Proč zrovna já, Murtaghu?“
„Proto,“ odsekl Murtagh a nedbalým pohybem odhodil splizlou patku z čela.
„To není důvod!“ namítl Eragon zapáleně.
„Hele, přestaň se dohadovat, zlato. Prostě skoč do tý postele, ať to máme za sebou,“ odrazil Murtagh neohroženě tento nebezpečný argument.
„Když já se bojím, ještě jsem to nedělal,“ zakňučel Eragon na svou obranu.
„Všechno je jednou poprvé,“ zafilozoval si Murtagh, „tak dost řečí a šup tam!“
Eragon s reptáním zalezl do natřesených, měkkých dušen. „Ale ať je to rychle za námi, ano?“ ujišťoval se.
„To nezáleží na mně,“ zašklebil se Murtagh a zatáhl závěsy…
„Dobré ráno, Eragonku!“zaštěbetal za úsvitu vesele Murtagh. Eragon si v odpověď rozmrzele přetáhl polštář přes hlavu. „Vypadá to, že zítra si to zopakujeme, když ještě žiješ,“ pokračoval Murtagh s potměšilým úsměvem.
„To né!“ zasténal Eragon a zavrtal se ještě hlouběji.
„Ale jo,“ zazubil se Murtagh. „Dostaneme víc zaplaceno, Eragone! Jen pomysli na všechno to jídlo! Nakonec to není tak špatná práce, dělat ze sebe druhého krále, kdyby toho opravdového chtěl někdo zabít, spát v královské ložnici… Co já bych dal za to, abych byl taky dvojník někoho slavného.“
„Mořská nemoc!“ zaskučel Eragon. „Tak si zkus spát na něčem takovým! Vůbec bych se nedivil, kdyby někdo, kdo se v takových věcech vyžívá, brzy vynalezl něco jako postel s vodou a rybičkama. To už bych se vážně poblil.“
Autorem všech obálek je Jude Palencar. Musím říct, že Paoliniho knížky jsem si spíš než kvůli velké reklamní kampani koupila právě kvůli tomuhle malíři. Jedno se Odkazu Dračích jezdců musí nechat, obálky všech dílů mají styl.
Na první modré obálce knihy Eragon je (navzdory mé prvotní mýlce jmen) Safira. Ve Švédsku vyšla obálka od úplně jiného autora, ale ta záplava modré má prostě něco do sebe.
Druhou rudou obálku Eldest zdobí zlý kukuč Trna. Živoucí důkaz, že i drak v podání Mistra Palencara může vypadat jako postižený papoušek.
Třetí, Brisingr, je stylová kombinace černé a zdánlivě zlaté. Drak se jmenuje Glaedr. Ve Španělku si ho trochu vylepšili (obrázek vpravo).
Čtvrtá kniha, Inheritance, která by se v případě překladu mohla jmenovat Odkaz nebo možná Dědictví, nabízí pohled na zatím neznámého zeleného draka. Má úplně zlatej pohled, takže krom předpokládaného samčího pohlaví bych ho tipovala na toho „hodnýho“. Holt Paoliniho černobílost.
Jestli máte stejně jako já v hlavě představu, že příběh s démony musí vždycky zahrnovat spoustu krve, násilí, strachu a tu a tam i chapadel, Natsume Yuujinchou vás vyvede z omylu. Ayakashi (= japonský ekvivalent ducha, strašidla či jiných breberek) navzdory všem očekávání vedou poměrně poklidný život, ať už na hranici lidských obydlí, v chrámech nebo hluboko v horách. To všechno ovšem jen do té doby, dokud se kolem nezačne potulovat podivné lidské děvče, které na potkání vyzývá každého ducha k souboji a odebírá jim jejich cenná jména. Dívčino jméno – Natsume Reiko – se mezi ayakashi stalo na dlouhou dobu nechvalně známým pojmem.
Čas ovšem duchům ubíhá o něco rychleji než lidem. Co se stalo před pár lety, jako by se stalo včera.
Reiko zemřela.
Na místo, kde pouštěla na ustrašené ayakashi tolik hrůzy, se stěhuje její vnuk Takashi s podobnými schopnostmi a o něco menším tušením, jak s nimi vlastně naložit. To, že vidí duchy, totiž Takashimu dost znepříjemňovalo život. Raději své schopnosti udržuje v tajnosti a snaží se vést normální život středoškoláka, přestože i největší ignorant si všimne, jak často Takashi zírá do prázdna nebo mluví k něčemu neviditelnému. Zkrátka, něco s Takashim není v pořádku.
Brzy po přistěhování však Takashimu dojde, že tohle nebude to správná příležitost schovávat kostlivce ve skříni. Krátkozrakým duchům Takashi až moc připomíná prokletou Reiko a taky mu jdou často a s chutí po krku, dožadujíce se svých jmen. Takashi samozřejmě nemá tušení, co po něm vlastně chtějí, dokud neobdrží své dědictví, které mezi jinými záhadnostmi (jako je stařická jízdenka na vlak nebo vypůjčené a nikdy nevrácené knihy) obsahuje podivnou vazbu popsanou nicneříkajícími slovy.
Jeden z mocnějších ayakashi, kteří usilují o Takashiho život, Nyanko-sensei, mu mile vysvětlí, že Kniha přátel je velmi mocný artefakt, protože jméno dává moc nad jeho majitelem a tenhle nenápadný svazek obsahuje všechna jména, která kdy Reiko vyhrála v soubojích. Tenhle prohnaný ayakashi ve formě nenazřané maneko kočky také s Takashim uzavře dohodu: Postará se o to, aby Takashi nepřišel k nechtěné úhoně, a až Takashi zemře (úžasný paradox :D), Knihu přátel dostane právě Nyanko-sensei. Dohoda zní velmi vábivě, až na ten malý háček, a to že se Takashi rozhodl vrátit všechna jména jejich právoplatným majitelům, což už Nyanko-sensei tak vlídně nepřijme a nešetří Takashiho svých sarkastických, jedovatých poznámek…
Co se týče doporučování, asi začnu být opatrnější. Ono není všechno pro všechny, zvlášť když se to „ono“ přechvaluje. Mě osobně série Natsume Yuujinchou nadchla. Vnímala jsem ji jako nadmíru příjemnou oddychovku, děj taky nebyl přespříliš složitý ani zamotaný, hudba se poslouchala plesajícími oušky, kresba jedna z těch sympatičtějších. Žádný díl ale nebyl zas tak mírumilovný, aby se zdál nudný. Charaktery postav nijak extrémně nevybočovaly, takže jste zas tak najisto nemohli předvídat (což je dobře), žádná postava nebyla přehnaně miloučká (což někdy bývá až k vzteku) ani agresívní, zato se spíš objevovaly znaky jako třeba ješitnost, flegmatičnost. V tomhle ohledu to mohlo být i zajímavější, ale to by Natsume začal vybočovat z kategorie Oddychovek s velkým začátečním písmenem.
Nejlepší částí bylo podle mě sledovat průběžnou změnu charakteru Natsumeho i Nyanko-senseie a vztahu mezi nimi, ono dneska něco znamená, když se postavy během těch pár dílů vyvinou i nějakým nečekanějším směrem (aby to nevypadalo, že se navážím, nebudu uvádět příklady k anime, kde se tohle neděje vůbec).
Nahlédnutí do hlavy…
Reakce první: WTF, malej usmrkanej lolishoťák a megasexy ultrahot alternativa největšího machra, jakého si v současné chvíli nedokážu vybavit z velmi prostého důvodu, a to že nemyslící část mozku zabírá z větší části právě tenhle lektor kurzu Úsměvy všeho druhu a do každé situace – to je dvojka! A navíc děj zasazený do 19. století, mého oblíbeného!
Reakce druhá: No potěš, v hlavě mi startuje nepoužívaný motor dedukující nepříliš vybíravě všechny ty hrozně známé scénky z pochybných a mládeži (oficiálně) nepřístupných sérií.
Reakce třetí: Můj první dojem může táhnout a ten druhý taky, aspoň ta odvážná pokračování myšlenek z druhé reakce.
No nic. K věci.
Hrabě Ciel Phantomhive je dost uzavřený a cynický dvanáctiletý hošánek, který pro pomstu svého rodu uzavřel smlouvu s ďáblem. Smlouva Cielovi zajišťuje dosažení pomsty, aniž by ho před tím někdo připravil o život, a ďáblu jménem Sebastian Michaelis samozřejmě Cielovu duši. Zároveň je to jakási pracovní smlouva, protože Sebastian se stává Cielovým komorníkem (neboli butlerem, nejsem si jistá, který z těch výrazů se v češtině používá častěji). O jeho pravé identitě nemá samo sebou nikdo až na samotného Ciela ani ponětí, i když…
…něco na tom butlerovi je. Vypere, vyžehlí, dožene práci i za ostatní tři Cielovi neschopné zaměstnance, zkrátka dělá holku pro všechno, stačí, aby si Ciel dupnul nožkou. Dokáže první poslední jako Mistr svého řemesla. To přece nemůže být člověk! Určitě tedy ne normální… Ale zatímco Sebastian fascinuje ostatní téměř vším, co dělá, on sám je fascinován myšlením svého pána, který ho nikdy nepřestává překvapovat.
Cielova pomsta ovšem táhne jeho i Sebastiana do mnohem většího střetu zájmů, než se mu mohlo na počátku zdát. I přes svou chladnou hlavu a Sebastianovy schopnosti bude mít co dělat, aby se přes spleť nitek dostal k loutkáři, který stojí za vším podezřelým děním v Londýně, ba celé Anglii…
Nějak jsem začínala pochybovat o svých úsudcích, které si tak nějak utvářím ke všemu, a jsem děsně nerada, když mi to někdo vymlouvá názory jako „vždyť je to kawaii!“, protože tohle já neberu.
Nedivíte se, že ne? Hrůzná fáze mi nastala po dokoukání Triguna.
„Jo, jo, dobrý to bylo,“ zní můj soud.
Pak je to ještě horší, dorazila jsem se Cowboy Bebop.
„No, dobrý. Ale proč je to sakra tak známý?“
Jakmile začnu zpochybňovat něco na úrovni, kde už tomu někdo říká klasika, začínám být nejistá. A navíc trpím nedůvěrou k novým anime, kolem kterých se vyrojí opravdu hodně fandů. Zpravidla jde o věc, kterou si zhnusím, ačkoli nic osobního proti ní nemám (Vampire Knight).
Vyhýbat se Kuroshitsuji byla chyba.
Omlouvám si to jedině tím, že jsem díky tomu, že série už je kompletní, nemusela co týden čekat na nový díl a okousávat si samou nervozitou nehty (jak se později v textu dozvíte, tohle není tak docela pravda).
Zaprvé, – počítám – Londýn, šlechta, 19. století a modýlky byla trefa do černého. Ještě víc si u mě Kuroshitsuji šplhlo, když došlo na bytosti éterické, nadpřirozené, apod. V téhle fázi bych si myslela, že šťastnější už být nemůžu, ale ještě jsem zdaleka nedopočítala. Je to detektivka. Je to thriller. Je to horor. Na mysl mi přichází E. A. Poe, ale tomuhle přirovnání chybí to, co by v jeho Havranovi postrádalo yaoichtivé děvče. Narážky. Spousta narážek. Ehm. Jo, dusila jsem se smíchy, místy jsem se zase klepala, kvičela (ze všech možných důvodů), zas a znova si nervózně ohryzávala prsty. Vtip a humor, jednoduchý, pohřební nebo sarkastický, každý si v téhle plástvi musel zákonitě najít svoje, a ne v malé dávce.
Zadruhé postavy. Když nepočítám Sebbyho, nabízí Kuroshitsuji nepřeberné množství kandidátů na Nejoblíbenější postavu všech dob, Bišíka číslo jedna, Miss Uke a další velmi vážené tituly. Za sebe (a určitě i mnoho jiných) můžu velmi stručně napsat třeba Greilla, Vikomta z Druittu, Willa (myslím to vážně) nebo Undertakera z Pohřební služby.
Zatřetí ta omáčka kolem. Hudba sedí a dobře doplňuje celkovou atmosféru, graficky velmi příjemné na pohled, animace na rozhodně lepší než průměrné úrovni, obzvlášť v částech, kam se opravdu hodí a patří tam, protože správně umístěné eso z rukávu způsobuje, že divákovi až běhá mráz po zádech. V Kuroshitsuji se to podle mého povedlo, i když pár scének, kdy jsem nad jejich nemožností spíš protáčela oči, se taky našlo. Dabéři byli vybráni skvěle, hlasy jsou zajímavé a pro každou postavy velmi specifické, skvěle doplňují její chování. Děj se odvíjí poměrně dynamicky, jednotlivé události se postupně spojují do jediného celku a přesto jen málokdy odhadnete, co asi bude dál nebo kdy autoři utnou nemilosrdně právě probíhající—
Já tak napínat nebudu. Ortel? Povinná četba každé yaoistky a nadmíru dobrá zábava pro kohokoli, kdo nemá zrovna co dělat a má v oblibě viktoriánskou Anglii.
Na rovinu, pokud máte něco proti steam/kyberpunkově laděné technice a hlavně létajícím strojům, nečtěte. Pokud máte něco proti anime, kde se celou dobu střílí, obloukem odtud vycapkejte zpátky na domovskou stránku. Jste tu špatně. Last Exile není o ničem jiném. 90% děje se odehrává v nebeských výšinách, k tomu za neklidných dob války jakéhosi sci-fi světa, pseudo 19. století.
To ani není tak důležité, při hodnocení většinou člověk kouká na prostředí až jako poslední. Last Exile nabízí mnohem zajímavější součástky, které zaujmou na první pohled. Mezi jinými jsou to především zajímavé postavy, kombinace klasické animace a počítače, která do sebe narozdíl od mnoha mecha anime zapadá jako puzzle a není nijak rušivá, tajuplná zápletka odhalující vše pěkně postupně a do tohohle napětí a zvědavosti spousta vzdušných přestřelek.
Claus a Lavie kráčejí od dětství ve stopách svých otců-pilotů. Zatímco jejich rodiče ale zahynuli při desetihvězdičkové misi v neblaze proslulém proudu známým pod jménem Grand Stream, tyhle dva zaměstnávají hlavně přízemní nedostatky a poměrně bezpečné doručovací lety.
Sled událostí je ovšem vymrští mezi elitu letců na loď Sylvanii se sedmihvězdičkovým nákladem, malou holčičkou Al. Loď Sylvanie není zrovna známá svou přívětivostí, přesto je to při současné situaci nejbezpečnější místo na světě, a navíc Clause i Lavii nese blíž k jejich vytouženému cílu – Grand Streamu, který hodlají obě děti úspěšně proletět.
Tradá, jakás takás zápletka je na světě. Je ovšem je všech možných bodů nejméně zajímavá a příčiny všech politických pletek apod. jsou málo popsané. Ubírá se jen pomalu, o to víc času dává však postavám, z nichž žádná sice nijak zvlášt nevybočuje, takže si je všechny rozhodně nezapamatujete, ale stejně působí jako celek sympaticky. Nejsvětlejším bodem celé show je už zmíněná animace a hudba, a to jak opening a ending, tak backgroundová (neboli ta, která hraje v pozadí), v níž obzvlášť při bojích málem slyšíte polnice a hlásnou troubu. Vzato kol a kolem, Last Exile za tu trochu pozornosti rozhodně stojí.
Přezdívají mu Humanoid Typhoon. Kdekoli se objeví, nechává za sebou spoušť a mrtvé. Na jeho hlavu je vypsána odměna 60.000.000$$. Blond vlasy, dlouhý červený kabát a krajně přesná bouchačka. Jdou po něm neúspěšně všichni ambiciózní lovci, kteří nebyli dost prozíraví a teď jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak ten grázl ze všeho vyvázne hladce jako ještěrka…
Tenhle pseudo divoký západ žijící vlastním životem na zpustlé planetce je vlastně science-fiction vzdálené budoucnosti. Lidstvo nouzově opustilo Zemi a skončilo v písčitém objetí hned několika sluncí. Technika se vytratila a morálka táhla v těhle podmínkách zajisté k čertu. I když ne tak úplně… Bernardelliho pojišťovací společnost ovšem z těch několika málo počestných výjimek zrovna netěží a rozhodne se poslat dvě své zaměstankyně, Meryl Stryfe a Milly Thompson, aby vypátraly muže jménem Vash the Stampede (jeho nepřesný popis si můžete znova pročíst v prvním odstavci, kdybyste na něj náhodou někdy narazili) a dohlížely na něj. Obě dvě slečny samozřejmě trochu vyvede z míry, když zjistí, že popis sedí na jistého pacifistického idiota s vlasy jako koště a ďábelskou dávkou štěstí.
To, co se zpočátku rozjíždí jako westernově laděná komedie, se po několika dílech zhoupne ve filozofickou sci-fi, kde se řeší hlavně otázka hodnoty lidského života. Křížící se cesty slečen z pojišťovny, potulného kazatele Nicholase D. Wolfwooda a konečně samotného Vashe nenechají diváka usnout, což je jeden z nesporných světlých bodů Triguna – na přes deset let starý seriál (což je u seriál opravdu věk) o 26 epizodách si dokáže po celou dobu udržet pozornost i přízeň, narozdíl od většiny novějších seriálů, které po odvysílání obvykle zapadnou (podle mého proto, že se táhnou jako dialogy Dostojevského oproti Rowlingové, která těch dvacet stránek vyznání stáhne do pěti přímých řečí a výsledek je stejně působivý).
Trigun se netáhne, kde nemá, postavy vtáhnou do děje a většinou jsou zajímavé (až na druhořadé lumpy, tragický život nemůžete pitvat u všech..XD). K tomu samozřejmě spousta přestřelek, roztřískaných barů a zapálených lahví. Rozsudek zní: skvělá podívaná!
