Studentský zápisník (část třetí)

Naše denní dávka emocí.

Topení právě okupuje moje sušící se spodní prádlo a protože mám neosvětlitelnou panickou hrůzu z kdečeho (jako například z vyhoření na základě vzplanující čerstvě vyprané proužkované fusekle), jsem vzhůru a píšu. Zvažuju účast v další literární soutěži, ale stejně jako u té komiksové bych nejspíš zase dodělávala den předem, ideálně v Den Posledního Limitu Odevzdání. Celá já. Nu nic. Nemůžu se pak zlobit, když neuznají mou genialitu, i ta by si na práci měla vyhradit nějaký pocitvý čas.

A tak mě tu máte. Zpět s vaší denní dávkou chytré kaše v papírovém cedníku. Dnes bych vás chtěla intimně obeznámit s obsahem mé ledničky. Děje se totiž zajímavý paradox. Ano, když přijedu do čtyřech týdnech domů, je normální, že se krmím jako sedmihlavá hydra, jenže hodným babičkám se člověk stejně neubrání. Jinak řečeno: Spoustu jídla jsem přitáhla na koleje. Už pátý den se živím makovkou. Začíná mě to zmáhat, asi mi chybějí vitamíny. Na to jsem si vzpomněla včera – bylo mi přibaleno i hroznové víno, které už taky začalo trochu běhat.

Já se ale nevzdám. Od samého počátku života na koleji se mi životohrožujícím způsobem příčí vyhodit cokoli, co ještě není zelené a nalinule to páchne. Že chleba chytil plíseň? A co? Pořád je měkkej, tož značí, že mý zuby to zvládnou, jdem to nějak okrojit. Děsuplné. Čekám den, kdy si uvařím vlastní boty.

Ne že bych si stěžovala. Bez rodičovského pevného dohledu mám velký problém zvládat své finance. Jdu sice do obchodu s úmyslem koupit JEN chleba, ale protože jsem duší nevinné děcko, fungují na mě všechny ty pastičky jako nastražené slevy na bonbóny, chipsy a sladké u pokladny. Tudíž se většinou nejenže vracím bez pořádného chleba (jen s toustovým), ale zato se sáčky kazizubných prostředků.

Abych si ale na hlavu nesypala jen popel, dneska jsem se spolubydlou uklidila. Rozhlédla jsem se na obě strany barikády a musím říct, že jse na tom ještě dobře. Za souseda bych nechtěla ani nenapravitelné říhající prase, ale ani to, co schytala Faqy, totiž naprosto nesnesitelné puntičkáře, podle kterých si po sobě musíte okamžitě umít tu jednu vidličku, co jste si dovolili položit do umyvadla. Stejně ale budu nevrlá a budu tiše vrčet, kdykoli zase na podlaze uvidím chuchvalce dlouhých vlasů a prachu.  Ble. Holky, dohola! Víte, jak je to pohodlný? Teď v zimě si osobně nechávám určitě delší, jinak mi zamrzá mozková kapalina, ale jinak: žádný problémy s odtokem v koupelně (pokud nemáte vlasatý spolubydlící, který se dávají záležet na tom, aby česané vlasy dopadaly elegantně přímo na zem a ne třeba z okna, do koše či jinak), usuší se to jako blesk. Hej ty, co to čteš, ty máš taky dlouhý vlasy? Budu kousat! Fakt že jo!

Nebo radši ne. Dlouhý vlasy má spousta lidí, ale tak by se taky mohli umět trochu přizpůsobit na místě, kde za ně vlasy nevybírá z vany maminka. To mě přivedlo k myšlence, co se vlastně s vlasama děje, když spadnou. Nebo kam se vytratí ty vrstvy prachu. Vlasy se rozkládaj hodně špatně, ne? A co asi ty kopce ostříhaných nehtů…  To tak k mé dnešní lehce morbidní náladě, abyste věděli, že přemýšlet se dá o kdejaké lemurovině.

Čtu Obléknu si půlnoc a chystám se psychicky začít semestrálky. Mimochodem, ve středu jsem se zúčastnila maratonu (dva zápisy místo jednoho pro odvážlivce), jenže já chodila jen těch pár hodin zumby a maraton byl… no ano, skoro čistě aerobikově zaměřen. Můžete hádat, za kolik sekund jsem odpadla naprosto dezorientovaná, co to tam na nás slečna instruktorka šije. A navíc mě rozhodili přítomní fotografové. Já jsem tak nerada před objektivem… Ale s tím si asi nemusím dělat starosti. Vzhledem k mé výjimečné nefotogeničnosti ani nepochybuju, že záběry se mnou se vystříhají, stejně jako bylo pevné moje přesvědčení, že i kdybych se hodně snažila, v maratonu neproklouznu ani do druhého kola. Hurá pro sportovní aktivity!

Pro dnešek konec reportáže, cítím že kolem druhé ráno nemá to, co píšu, valnou hodnotu. :D