Studentský zápisník (část druhá)

Drama pokračuje. Dala bych si Studentskou pečeť.

Od posledního žurnálu uplynuly tři týdny, i když jsem si slíbila, že budu psát častěji. Ale co. Koncentrované neštěstí je přitažlivé.

Cestování

Nejdřív budu prskat jed na dopravu. Z mého původního plánu jezdit domů jednou za čtrnáct dní spadlo hned po prvním pokusu dopravit se domů. Kvůli čtvrteční škole mi ujíždí jediný spoj přímo do Brna a odtamtud do Budějc. TO je ta nejpřímější cesta, nepočítám-li, že do Budějovic se musí „vzletně“ přes Jihlavu, když se nechcete kodrcat přes všechny okresní cedníkové silnice.
Zpět. Jeden z busů, který stíhám s tím, že si tašku vleču rovnou do školy, je trasa, která se protáhne přes Uherské Hradiště. To byl ten první pokus. Zmařila ho jediná stavba silnice, protože už v Hradišti jsem nabrala asi osm minut zpoždění. Kripl, co jel do Brna, mi ujel před nosem tak doslova, jak to čtete (jak já doufám že si to čteš, ty hajzle!), čímž padal můj spoj z Brna. Další bus z UH do Brna jel o půl hodiny později. Dobře, hystericky s pláčem volám mámě, ať se mi podívá na idos, co by mi ještě tak jelo z Brna.
Výhra! Ještě pořád odjíždí jeden vlak. Jeden poslední vlak.
Nabytá jiskřičkou posledního uzoufaného optimismu nasednu do nacpanýho busu a co se nestane. Těsně před Brnem porucha motoru. Sice jsem si u benzínky mohla protáhnout nohy, jenže jsem měla nanovo slzy na krajíčku. Pan řidič dal naštěstí všechno do kupy pořád ještě rychle, jenže v Brně, kde jsem měla mít na zorientování se a přesun k vlakovém nádraží ze Zvonařky dvacet minut, mi zbylo pět minut. Namísto trapného sprintu náhodným směrem jsem zavolala Tiuši s tím, jestli se přes noc nemůžu nasyslit k na privát. Řeknu vám, ještěže tu holku mám.

Spoje z Brna do Budějovic vypadají bledě jak v jízdním řádu vlaků, jak autobusů. Rozhodla jsem se, že nechci ject čtyři hodiny vlakem, aproto musím chytit jeden z busů. Na šestou by mě Tiuše nedoprovodila, takže v devět, budiž. Hlavně že už dorazím. Stejně jsem už přestala počítat vynaložené finance a vpředvečer se nacpala v KFC, abych utišila stres, co by jinak začal co nevidět kousat. Naštěstí jsem na zastávku dovlekla tašku se 40iminutovým předstihem. Bus byl nacpaný k prasknutí a žádnou ze zastávek řidič už nabral. Musím říct, že mi těch lidí bylo líto, aby z mýho sedadla by mě momentálně nesundalo ani tornádo ze Dne poté.

Chápete to? Já tam -aně dorazila až za DEN namísto jinak předpokládám 7/8 hodin! Nenávidím, emařsky a hluboce! Nechápu, proč se neposílí tyhle páteční linky, a možná rovnou i ty nedělní, že.

Zpáteční nedělní cesta na kolej byla velice vtipná a chvilku se nesla (pro změnu) v drastickém duchu. Začátek byl slibný, jako by mi osud chtěl vynahradit tu cestu dva dny předtím. Doporučuju podívat se při následujících údajích na mapu ČR a ta konkrétní města, možná byste se pobavili.
Celý princip spočívá v tom, že namísto přes Brno zkusím jezdit přes Prahu. Paradoxně je to stejně „rychlé“, ne-i rychlejší. Měla jsem zamluvené místečko ve žlutém vlaku.

Tomu musím věnovat zvláštní odstavec. Ódy na něj, ať už studenťák zamýšlí cokoli (a že to nedělá pro dobro studentů, o tom nepochybuju). V životě jsem ve vlaku neviděla tak luxusní toaletu. Uličkou projížděl anděl, co rozléval čaj, ale ne tu břečku, kvůli který jsem si regulérně dávala „jen čokoládu“. Med, mátový lístky, horká voda, termokelímek. Wifina. Blaho.

Neodvratný průšvih nastal při přestupu v Olomouci, kde na mě čekal žlutý bus, připravený rozvést asi těch pět nicotných lidi včetně mě po zlínském kraji. Jenomže autobusová zastávka byla někde mimo dohled východu z vlakového nádraží. Vládla tma. Letušačky z růžových tričkách nás nedoprovodily ani nenasměrovaly. Panika. V Olomouci nikoho neznám, budu muset přespat na lavičce, božebožezachraňmě. Normálně ještě po době, když už měl bus dávno odjet, jsem ho zmákla v zoufalství odmávnout a ještě nasednout. Už dlouho mi srdce neskákalo až v krku. Stihla jsem to – to jsem si už pak opakovala celou cestu.

Zapřísáhlá, jak moc nenávidím cestování (respektive přestupy), jsem si odvlekla kufr do našeho kopce a za čtrnáct dní mám naplánovanou cestu znovu přes Olomouc a Prahu. Držte palce.

Škola

Nevěděla jsem, co od jednotlivých předmětů čekat, jak jinak. Máme tam srandy jako zvuková skladba, střih a podobný věci, na který jsem si myslela, že se nehlásím, přesněji řečeno s termínem „klasická animace“ jsem si je nespojila ani ve snu. Možná to bude v tom, že Filmová škola je vlastně VOŠka. Nemůžu si pomoct, jsem ráda, jak jsou všichni přátelský a ochotný, ale z gymplu jsem prostě zvyklá na tempo připomínající ra-ta-ta-ta kulomet, obzvlášť v podání Kačenky (biologie) a Milenky (matematika). Tady si připadám jako blbeček, mám neodbytný dojem, že můj mozek měkne. Potřebuju zápřah.

Dobrá je angličtina, kde jsem čekala, že se budeme znovu učit všechnu tu gramatickou vatu, a ono ne. Žvaníme s ženskou, co má sice trošinku divnej přízvuk, ale mluví britskou, má ráda Shakespeara, doktora Who a bromanci. Win!

Zalíbily se mi dějiny filmu. Nikdy jsem se nekoukala na český filmy a už vůbec ne na černobílý. Zatím jsme tedy jen u 20. let (celosvětově), ale zjišťuju, že i tehdy byly opravdu dobrý filmy (kuk), i kdyby jen proto, abych se u nich zasmála. Dlouhé vložky v podobě sledování filmů vůbec provázely zatím valnou většinu hodin. Doporučené literatury je minimum, koukáme na filmy od rána do rána, do dokonalého zblbnutí. To se mi líbí! :)

Bohužel zjišťuju, jak jsem negramotná při počítačích. Sháním PhotoShop a pokaždý se mi prostě něco zesloní. Nemám ho. Vrr. Připadám si drobet méněcenně, protože spousta lidí má s těmihle konkrétními programy už aspoň nějaké zkušenosti.

Práce s hercem vypadá zatím jako fajnový workshop. Sice jsem nikdy nechodila na dramaťák a jsem stydlivka, ale doufám, že se budu umět zařídit jako Valtr Plíža. Druhý workshop, figurální kresba, je taky fajn. Poprvé v životě jsem kreslila modelku, co se svlíkla do spoďárů (no jo, na ZUŠce se vám opravdu spolužáci nevysvlíkaj), a celou dobu se sama pro sebe pochechtávala, jak se kluci řadí vepředu, zatímco na mě zbylo místo vzadu a já si tam spokojeně kreslím detail svalů na zádech.

Kolej

Na koleji jsem se mezitím zařídila, dneškem už bych to označila za „skoro jako doma“, když jsem provedla velký nákup za nekřesťanské peníze (a navíc v Kauflandu, teď už budu určitě zatracena! a mžourám na ceny, aby je porovnala, doznávám se!O__o) a otrocky přitáhla v batohu a dvou taškách maličkosti jako dózy, misku, struhadlo a pár potravin, se kterýma snad podle mamčiných instrukcí něco svedu. Včera jsem se pokoušela o mléčnou rýži – fail. Mamka je odborník na vaření „ze zbytků“, jenže bohužel, tady u nás nejsou ani ty zbytky. Příčinlivě jsem vyluxovala a s prontem za stovku nedávno utřela prach. Třídím odpad, peru v ruce a zle zírám na cizí dlouhé vlasy v koupelně a všude na podlaze. Děsím se toho, já byla vždycky bordelář, ale tady na mě přechází výchovný vzor (vyjma pořádku na stole a složeného oblečení, to zatím neprovozuju). Bohužel na vaření jsem pořád stejné kopyto, a tak se moc těším, až se mi vrátí spolubydla K., která vaří ráda a narozdíl ode mě to hlavně umí.

Právě teď ve mně bojuje touha jít a obejmout plnou ledničku, vytáhnout rybí prsty a zkusit je ponořit po oleje, který tam, jak výjimečně doufám, zůstane a nasákne se do chleba… Kalorie, ke mně! Maso, tučný věci! Bohové! Nevěřím, že by někdo ze studentů dokázal na kolejích držet něco tak neskonale blbého, jako je dieta… Hrozně mi chybí maso, dokonce občas bezelstně zajdu do asijského bistra, protože je výrazně levnější než menza.