Po silně infantilní Ponyo přišlo japonské studio Ghibli s podstatněji osvěžujícím trhákem. Stejně jako v případě Howl’s Moving Castle (podle stejnojmenné knihy Diany W. Jones) a Zeměmoří (Ursula le Guin), i tentokrát převzali ghibliovci námět od západního autora. Pokud vám jméno Mary Norton nic neříká, nezoufejte, její knížky znáte určitě přinejmenším pod názvem Pidilidi.
Původní název její série dětských knih by se z originálu dal o něco přesněji přeložit jako „Vypůjčovatelé“ (The Borrowers); první kniha vyšla už v polovině století, takže opět nejde o žádnou převratnou novinku. Ve zkratce si připomeňme, oč běží:
V domě pod podlahou nemusejí nutně bydlet jen myši. Plachá stvořeníčka vyhlížející jako malincí lidé si tu žijí vlastním životem plným obezřetnosti a velice pečlivě se vyhýbají tomu, aby je velcí lidé spatřili. Nekradou, jen si půjčují — věci zapomenuté, odložené, zakutálené. Kdyby je velcí lidé spatřili, hrozí velké nebezpečí a celá tříčlenná rodina by se musela odstěhovat. A aby toho nebylo málo, maličkými lidmi zmítají pochybnosti, jestli by bylo vůbec kam jít, protože žádné jiné pidilidi už nikdo strašně dlouho neviděl…
Čtrnáctiletá Arrietty si zatím s podobnými věcmi hlavu příliš neláme. Je toho příliš mnoho k objevování, než aby se zdržovala nějakým „co když“. Když neslídí kolem, nenosí domů i přes zákaz drobnosti k rozveselení věčně starostlivé matky nebo neutíká kočce, obvykle se dostává do jiných problémů. Každý průšvih se ale dal zatím vyžehlit snáze než ten nastávající.
Do domu přijel Shō, nemocný chlapec, který sem zavítal kvůli pobytu na čerstvém vzduchu, než si sveze na operační stůl. Naneštěstí pro pidilidi je výjimečně všímavý a narozdíl od dospělých netrpí žádnými planými dojmy. Navíc ho začne stejně jako Arrietty zajímat prastarý, důkladně vyřezávaný domek pro panenky.
Velmi jednoduché zápletce je ke cti úžasná animace a perfektní zpracování veškerých detailů okolí. Což o to, podobnou stylizaci zvládne každý lépe zaplacený animovaný film, ale Arrietty to skutečně dotáhla ještě o kousek dál. Všímavý divák zkrátka musí obdivovat všechny ty maličkosti v domku pidilidí. Kolíček na prádlo jako sponka, špendlík místo kordu a máte před sebou naprosto roztomilou podobu minihrdinky.
Co mi trochu vadilo, to byla suchost jejího protějšku. Jistě, Shō má být vážně nemocný, ale aby tam vedl řeči o výhynu druhů, to mi přišlo jako zbytečně morbidní vložka v jinak pěkném představení, ačkoli u ghibliovek už jsme ti na nějaké to ponaučování o ekologii a podobných věcech už mohli zvyknout. Mně osobně to tam ale přišlo jako pěst na oko.
Přitom zbytek charakterů je docela sympatický: zlá stará ženská splňuje image všech čarodějnic, na jaké si od téhož studia vzpomenete, babička je jako ovečkovatější kopie staré dámy z Letních válek a rodinka pidilidí je na tom vůbec nejlepší: typicky tichý tatínek, který nedává emoce příliš najevo, ale dokáže spoustu věcí přehlédnout, a na druhé straně extrémně starostlivá mamka, která se rozklepe i při pohledu na cvrčka a zbožňuje hezké věcičky. Erilean sebou musela praštit o zem, když se na scéně objevil divousek Spiller.
Dalším naprosto nepřehlédnutelným doplňkem je překrásná hudba (Arriettina píseň). Celá cinkavost půvabně ladí ke kapkám rosy, lístkům a všem těm drobounkým detailům, které z Arrietty tvoří nadmíru příjemný způsob, jak zabít jeden večer. A závěrem?
Zapomeňte na všechna dosavadní filmová zpracování Pidilidí. Vedle Arrietty je to bahno.
Napsat komentář