anime
Jestli máte stejně jako já v hlavě představu, že příběh s démony musí vždycky zahrnovat spoustu krve, násilí, strachu a tu a tam i chapadel, Natsume Yuujinchou vás vyvede z omylu. Ayakashi (= japonský ekvivalent ducha, strašidla či jiných breberek) navzdory všem očekávání vedou poměrně poklidný život, ať už na hranici lidských obydlí, v chrámech nebo hluboko v horách. To všechno ovšem jen do té doby, dokud se kolem nezačne potulovat podivné lidské děvče, které na potkání vyzývá každého ducha k souboji a odebírá jim jejich cenná jména. Dívčino jméno – Natsume Reiko – se mezi ayakashi stalo na dlouhou dobu nechvalně známým pojmem.
Čas ovšem duchům ubíhá o něco rychleji než lidem. Co se stalo před pár lety, jako by se stalo včera.
Reiko zemřela.
Na místo, kde pouštěla na ustrašené ayakashi tolik hrůzy, se stěhuje její vnuk Takashi s podobnými schopnostmi a o něco menším tušením, jak s nimi vlastně naložit. To, že vidí duchy, totiž Takashimu dost znepříjemňovalo život. Raději své schopnosti udržuje v tajnosti a snaží se vést normální život středoškoláka, přestože i největší ignorant si všimne, jak často Takashi zírá do prázdna nebo mluví k něčemu neviditelnému. Zkrátka, něco s Takashim není v pořádku.
Brzy po přistěhování však Takashimu dojde, že tohle nebude to správná příležitost schovávat kostlivce ve skříni. Krátkozrakým duchům Takashi až moc připomíná prokletou Reiko a taky mu jdou často a s chutí po krku, dožadujíce se svých jmen. Takashi samozřejmě nemá tušení, co po něm vlastně chtějí, dokud neobdrží své dědictví, které mezi jinými záhadnostmi (jako je stařická jízdenka na vlak nebo vypůjčené a nikdy nevrácené knihy) obsahuje podivnou vazbu popsanou nicneříkajícími slovy.
Jeden z mocnějších ayakashi, kteří usilují o Takashiho život, Nyanko-sensei, mu mile vysvětlí, že Kniha přátel je velmi mocný artefakt, protože jméno dává moc nad jeho majitelem a tenhle nenápadný svazek obsahuje všechna jména, která kdy Reiko vyhrála v soubojích. Tenhle prohnaný ayakashi ve formě nenazřané maneko kočky také s Takashim uzavře dohodu: Postará se o to, aby Takashi nepřišel k nechtěné úhoně, a až Takashi zemře (úžasný paradox :D), Knihu přátel dostane právě Nyanko-sensei. Dohoda zní velmi vábivě, až na ten malý háček, a to že se Takashi rozhodl vrátit všechna jména jejich právoplatným majitelům, což už Nyanko-sensei tak vlídně nepřijme a nešetří Takashiho svých sarkastických, jedovatých poznámek…
Co se týče doporučování, asi začnu být opatrnější. Ono není všechno pro všechny, zvlášť když se to „ono“ přechvaluje. Mě osobně série Natsume Yuujinchou nadchla. Vnímala jsem ji jako nadmíru příjemnou oddychovku, děj taky nebyl přespříliš složitý ani zamotaný, hudba se poslouchala plesajícími oušky, kresba jedna z těch sympatičtějších. Žádný díl ale nebyl zas tak mírumilovný, aby se zdál nudný. Charaktery postav nijak extrémně nevybočovaly, takže jste zas tak najisto nemohli předvídat (což je dobře), žádná postava nebyla přehnaně miloučká (což někdy bývá až k vzteku) ani agresívní, zato se spíš objevovaly znaky jako třeba ješitnost, flegmatičnost. V tomhle ohledu to mohlo být i zajímavější, ale to by Natsume začal vybočovat z kategorie Oddychovek s velkým začátečním písmenem.
Nejlepší částí bylo podle mě sledovat průběžnou změnu charakteru Natsumeho i Nyanko-senseie a vztahu mezi nimi, ono dneska něco znamená, když se postavy během těch pár dílů vyvinou i nějakým nečekanějším směrem (aby to nevypadalo, že se navážím, nebudu uvádět příklady k anime, kde se tohle neděje vůbec).
Nahlédnutí do hlavy…
Reakce první: WTF, malej usmrkanej lolishoťák a megasexy ultrahot alternativa největšího machra, jakého si v současné chvíli nedokážu vybavit z velmi prostého důvodu, a to že nemyslící část mozku zabírá z větší části právě tenhle lektor kurzu Úsměvy všeho druhu a do každé situace – to je dvojka! A navíc děj zasazený do 19. století, mého oblíbeného!
Reakce druhá: No potěš, v hlavě mi startuje nepoužívaný motor dedukující nepříliš vybíravě všechny ty hrozně známé scénky z pochybných a mládeži (oficiálně) nepřístupných sérií.
Reakce třetí: Můj první dojem může táhnout a ten druhý taky, aspoň ta odvážná pokračování myšlenek z druhé reakce.
No nic. K věci.
Hrabě Ciel Phantomhive je dost uzavřený a cynický dvanáctiletý hošánek, který pro pomstu svého rodu uzavřel smlouvu s ďáblem. Smlouva Cielovi zajišťuje dosažení pomsty, aniž by ho před tím někdo připravil o život, a ďáblu jménem Sebastian Michaelis samozřejmě Cielovu duši. Zároveň je to jakási pracovní smlouva, protože Sebastian se stává Cielovým komorníkem (neboli butlerem, nejsem si jistá, který z těch výrazů se v češtině používá častěji). O jeho pravé identitě nemá samo sebou nikdo až na samotného Ciela ani ponětí, i když…
…něco na tom butlerovi je. Vypere, vyžehlí, dožene práci i za ostatní tři Cielovi neschopné zaměstnance, zkrátka dělá holku pro všechno, stačí, aby si Ciel dupnul nožkou. Dokáže první poslední jako Mistr svého řemesla. To přece nemůže být člověk! Určitě tedy ne normální… Ale zatímco Sebastian fascinuje ostatní téměř vším, co dělá, on sám je fascinován myšlením svého pána, který ho nikdy nepřestává překvapovat.
Cielova pomsta ovšem táhne jeho i Sebastiana do mnohem většího střetu zájmů, než se mu mohlo na počátku zdát. I přes svou chladnou hlavu a Sebastianovy schopnosti bude mít co dělat, aby se přes spleť nitek dostal k loutkáři, který stojí za vším podezřelým děním v Londýně, ba celé Anglii…
Nějak jsem začínala pochybovat o svých úsudcích, které si tak nějak utvářím ke všemu, a jsem děsně nerada, když mi to někdo vymlouvá názory jako „vždyť je to kawaii!“, protože tohle já neberu.
Nedivíte se, že ne? Hrůzná fáze mi nastala po dokoukání Triguna.
„Jo, jo, dobrý to bylo,“ zní můj soud.
Pak je to ještě horší, dorazila jsem se Cowboy Bebop.
„No, dobrý. Ale proč je to sakra tak známý?“
Jakmile začnu zpochybňovat něco na úrovni, kde už tomu někdo říká klasika, začínám být nejistá. A navíc trpím nedůvěrou k novým anime, kolem kterých se vyrojí opravdu hodně fandů. Zpravidla jde o věc, kterou si zhnusím, ačkoli nic osobního proti ní nemám (Vampire Knight).
Vyhýbat se Kuroshitsuji byla chyba.
Omlouvám si to jedině tím, že jsem díky tomu, že série už je kompletní, nemusela co týden čekat na nový díl a okousávat si samou nervozitou nehty (jak se později v textu dozvíte, tohle není tak docela pravda).
Zaprvé, – počítám – Londýn, šlechta, 19. století a modýlky byla trefa do černého. Ještě víc si u mě Kuroshitsuji šplhlo, když došlo na bytosti éterické, nadpřirozené, apod. V téhle fázi bych si myslela, že šťastnější už být nemůžu, ale ještě jsem zdaleka nedopočítala. Je to detektivka. Je to thriller. Je to horor. Na mysl mi přichází E. A. Poe, ale tomuhle přirovnání chybí to, co by v jeho Havranovi postrádalo yaoichtivé děvče. Narážky. Spousta narážek. Ehm. Jo, dusila jsem se smíchy, místy jsem se zase klepala, kvičela (ze všech možných důvodů), zas a znova si nervózně ohryzávala prsty. Vtip a humor, jednoduchý, pohřební nebo sarkastický, každý si v téhle plástvi musel zákonitě najít svoje, a ne v malé dávce.
Zadruhé postavy. Když nepočítám Sebbyho, nabízí Kuroshitsuji nepřeberné množství kandidátů na Nejoblíbenější postavu všech dob, Bišíka číslo jedna, Miss Uke a další velmi vážené tituly. Za sebe (a určitě i mnoho jiných) můžu velmi stručně napsat třeba Greilla, Vikomta z Druittu, Willa (myslím to vážně) nebo Undertakera z Pohřební služby.
Zatřetí ta omáčka kolem. Hudba sedí a dobře doplňuje celkovou atmosféru, graficky velmi příjemné na pohled, animace na rozhodně lepší než průměrné úrovni, obzvlášť v částech, kam se opravdu hodí a patří tam, protože správně umístěné eso z rukávu způsobuje, že divákovi až běhá mráz po zádech. V Kuroshitsuji se to podle mého povedlo, i když pár scének, kdy jsem nad jejich nemožností spíš protáčela oči, se taky našlo. Dabéři byli vybráni skvěle, hlasy jsou zajímavé a pro každou postavy velmi specifické, skvěle doplňují její chování. Děj se odvíjí poměrně dynamicky, jednotlivé události se postupně spojují do jediného celku a přesto jen málokdy odhadnete, co asi bude dál nebo kdy autoři utnou nemilosrdně právě probíhající—
Já tak napínat nebudu. Ortel? Povinná četba každé yaoistky a nadmíru dobrá zábava pro kohokoli, kdo nemá zrovna co dělat a má v oblibě viktoriánskou Anglii.
Na rovinu, pokud máte něco proti steam/kyberpunkově laděné technice a hlavně létajícím strojům, nečtěte. Pokud máte něco proti anime, kde se celou dobu střílí, obloukem odtud vycapkejte zpátky na domovskou stránku. Jste tu špatně. Last Exile není o ničem jiném. 90% děje se odehrává v nebeských výšinách, k tomu za neklidných dob války jakéhosi sci-fi světa, pseudo 19. století.
To ani není tak důležité, při hodnocení většinou člověk kouká na prostředí až jako poslední. Last Exile nabízí mnohem zajímavější součástky, které zaujmou na první pohled. Mezi jinými jsou to především zajímavé postavy, kombinace klasické animace a počítače, která do sebe narozdíl od mnoha mecha anime zapadá jako puzzle a není nijak rušivá, tajuplná zápletka odhalující vše pěkně postupně a do tohohle napětí a zvědavosti spousta vzdušných přestřelek.
Claus a Lavie kráčejí od dětství ve stopách svých otců-pilotů. Zatímco jejich rodiče ale zahynuli při desetihvězdičkové misi v neblaze proslulém proudu známým pod jménem Grand Stream, tyhle dva zaměstnávají hlavně přízemní nedostatky a poměrně bezpečné doručovací lety.
Sled událostí je ovšem vymrští mezi elitu letců na loď Sylvanii se sedmihvězdičkovým nákladem, malou holčičkou Al. Loď Sylvanie není zrovna známá svou přívětivostí, přesto je to při současné situaci nejbezpečnější místo na světě, a navíc Clause i Lavii nese blíž k jejich vytouženému cílu – Grand Streamu, který hodlají obě děti úspěšně proletět.
Tradá, jakás takás zápletka je na světě. Je ovšem je všech možných bodů nejméně zajímavá a příčiny všech politických pletek apod. jsou málo popsané. Ubírá se jen pomalu, o to víc času dává však postavám, z nichž žádná sice nijak zvlášt nevybočuje, takže si je všechny rozhodně nezapamatujete, ale stejně působí jako celek sympaticky. Nejsvětlejším bodem celé show je už zmíněná animace a hudba, a to jak opening a ending, tak backgroundová (neboli ta, která hraje v pozadí), v níž obzvlášť při bojích málem slyšíte polnice a hlásnou troubu. Vzato kol a kolem, Last Exile za tu trochu pozornosti rozhodně stojí.
Přezdívají mu Humanoid Typhoon. Kdekoli se objeví, nechává za sebou spoušť a mrtvé. Na jeho hlavu je vypsána odměna 60.000.000$$. Blond vlasy, dlouhý červený kabát a krajně přesná bouchačka. Jdou po něm neúspěšně všichni ambiciózní lovci, kteří nebyli dost prozíraví a teď jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, jak ten grázl ze všeho vyvázne hladce jako ještěrka…
Tenhle pseudo divoký západ žijící vlastním životem na zpustlé planetce je vlastně science-fiction vzdálené budoucnosti. Lidstvo nouzově opustilo Zemi a skončilo v písčitém objetí hned několika sluncí. Technika se vytratila a morálka táhla v těhle podmínkách zajisté k čertu. I když ne tak úplně… Bernardelliho pojišťovací společnost ovšem z těch několika málo počestných výjimek zrovna netěží a rozhodne se poslat dvě své zaměstankyně, Meryl Stryfe a Milly Thompson, aby vypátraly muže jménem Vash the Stampede (jeho nepřesný popis si můžete znova pročíst v prvním odstavci, kdybyste na něj náhodou někdy narazili) a dohlížely na něj. Obě dvě slečny samozřejmě trochu vyvede z míry, když zjistí, že popis sedí na jistého pacifistického idiota s vlasy jako koště a ďábelskou dávkou štěstí.
To, co se zpočátku rozjíždí jako westernově laděná komedie, se po několika dílech zhoupne ve filozofickou sci-fi, kde se řeší hlavně otázka hodnoty lidského života. Křížící se cesty slečen z pojišťovny, potulného kazatele Nicholase D. Wolfwooda a konečně samotného Vashe nenechají diváka usnout, což je jeden z nesporných světlých bodů Triguna – na přes deset let starý seriál (což je u seriál opravdu věk) o 26 epizodách si dokáže po celou dobu udržet pozornost i přízeň, narozdíl od většiny novějších seriálů, které po odvysílání obvykle zapadnou (podle mého proto, že se táhnou jako dialogy Dostojevského oproti Rowlingové, která těch dvacet stránek vyznání stáhne do pěti přímých řečí a výsledek je stejně působivý).
Trigun se netáhne, kde nemá, postavy vtáhnou do děje a většinou jsou zajímavé (až na druhořadé lumpy, tragický život nemůžete pitvat u všech..XD). K tomu samozřejmě spousta přestřelek, roztřískaných barů a zapálených lahví. Rozsudek zní: skvělá podívaná!
Éra Meiji přinesla starému Japonsku to, co možná rozbouřené Evropě „spravedlivější“ zákonodárství, které bylo ovšem (jako ostatně všude ve světě) často zkoušeno krátko- či dlouhodobějšími konflikty… ehm… ale přesto.
Stejně jako byly nepovolaným zakázány katany, i dnes by bylo přinejmenším podivné, kdybyste na každém kroku potkávali týpky s revolverem, přesnou muškou a mizernou náladou, což není zrovna kombinace, kterou vám váš horoskop na dnešní šťastný den předpověděl. Vynalézavost však nezná mezí, jako zbraň může posloužit prakticky cokoliv, dokonce i polštář, když zapojíte trochu představivosti. A když tahle představivost přeteče a získá hmotou podobu, uvidíte před sebou někoho, kdo si pořídil revolver bez nábojníku…
Kenshin, vysloužilý nájemný vrahounek/samuraj, by mohl být bez větších výsad považován za výstižný příklad téhle vidiny. Nosí si s sebou katanu s ostřím na opačné straně čepele, přičemž se snaží uniknout své krvavé minulosti, což se mu zoufale nedaří, a tak cestuje neustále z místa na místo a zároveň se neohrabaným způsobem pokouší o to, aby v povědomí lidí, které potkává, nezůstával příliš dlouho. Přátelé se těžko opouštějí a pověst se nedá jen tak hodit za hlavu, poněvadž má pomyslný tvar bumerangu.
Tohle anime zahrnuje téměř stovku dílů plus tři OVA, tudíž se v něm najde dost místa pro všechno: akci, romanci, napětí a vtip, ale i ubíjející nudu, protože – přiznejme si – který takhle dlouhý seriál se dokázal nést poutavě celou svou existenci a udržet si bezvýhradní pozornost diváka? Věřte mi, na všem více než 54dílném má i ten největší zatvrzelec dost reálnou šanci najít nějaké ty mouchy. Délka je výhra i prokletí zároveň a kvantita se ne vždy spolčuje s kvalitou, ať už si to přebíráte z jakékoli stránky. OVAčka doporučuju si nechat jako třešničku na dortu až na konec.
Postavy (a že se můžete těšit na pěknou řádku jmen) mají každá svou specifickou vlastnost, podle které poznáte, jak asi zareaguje, což může být po čase přehnaně průhledné, ale přesto si samou nervozitou okoušete nehty (důkazy nepodám vzhledem k úctě, kterou k sobě chovám). Je to zkrátka zralé na pilulky ze sušených… éé, na uklidnění. Tyhle pocity možná za nějaký ten čásek vyprchají, ale jednu věc si zapamatujete na hodně dlouho… oro.
Nejstřeženější vězení mívá často pověst takovou, že z toho člověk nabývá dojmu, že není úniku. To je součást obchodní strategie. Většinou se dříve nebo později ukáže, že před vámi to už někdo dokázal, což se zuřivě tutlá a z čehož zároveň vyplývá, že nemáte zas tak nízké šance, jak by se dalo předpokládat, až se budete snažit shodit mundúr a prchnout skrze mříže jako stín.
Před Luffym, který za sebou zanechal pevnost Impel Down v dezolátním stavu, se kdysi povedlo z vězení utéct legendárnímu pirátovi jménem Shiki the Golden Lion – tím, že si uřízl nohy. V současnosti jen málokdo tuší, kde se promenáduje, každopádně při každém kroku zacinká jako čepel katany a z hlavy mu fešácky trčí kus kormidla…
Desátý film k desátému výročí anime One Piece bylo docela symbolické číslo – jako k jedinému z filmů k němu taky napsal scénář sám Eiichiro Oda, respektive se na něm velkou měrou podílel, a že je to znát. Zbytek filmů bych bez většiho zamýšlení zařadila do šanonu „odpad“. Strong World v několika ohledech připomíná původní sérii a možná nabudete dojmu, že se Oda opakuje, ale vzhledem k parádní animaci i grafice (vůbec poprvé bych taky některé postavy s radostí označila za bišíky!) jsem to osobně hodila za hlavu (minispoiler: ono se to skutečně NEopakuje).
Tuhle část filmu určitě ocení i mužská část publika, protože šíje a pas ještě nikdy nebyly štíhlejší a ten zbytek tak… přetékající (až na jeden z předchozích filmů, který nejspíš dostali na starosti tvůrci ecchi).
Ne, dobře, konec hlodů, vážně jsem se na kresbě popásla, mnohem víc se blížila manze v její poslední podobě, a že když si přečtete první díly staré několik let a poslední kapitoly, je to značný rozdíl. A Oda se jako vždy vyžívá ve spoustě zvířátek.
Postavy
Monkey D. Luffy
Kapitán Going Merry (později Thousand Sunny) a de facto první člen posádky, abychom to vzali popořadě. Jako mrně snědl Gomu Gomu no Mi a od té doby má schopnost se takřka libovolně natahovat (co se týče té otázky, která vás možná napadne, odpověď zní: ano, může. :) Pravděpodobně vlastní to, čemu se říká „bezedný chřtán“, „černá díra místo žaludku“ a „nezdolný optimismus“, je dosti jednoduchého myšlení a má nanejvýš zajímavé příbuzenstvo. Na vážnou notu se naladí jen málokdy,vlastně pouze v případech, kdy jde někomu z jeho posádky nebo přátelům o krk. Mezi jeho dlouhodobé cíle patří status Krále pirátů a získání pokladu One Piece, zatímco ty krátkodobější zahrnují především myšlenky na jídlo. K obojímu mu značně pomáhá jeho tvrdohlavost a snad i omezenost, která už mu několikrát zachránila život. Je mu srdečně jedno, že protivník je podle všech ostatních neporazitelný, prostě jde a nakope dotyčnému zadek, pokud se ten ubožák opovážil ublížit někomu ze Slamáků. Tenhle způsob myšlení mu zřejmě dopomohl k současné odměně 300 000 000 beli.
Roronoa Zoro
Šermíř a bývalý lovec pirátů. Jediné, co umí dělat pořádně, je spát, chlastat a ohánět se svými třemi katanami (tu třetí má v zubech). Jeho orientační smysl v podstatě nikdy neexistoval, možná se dá počítat jeho teorie „na západ je doprava, na východ doleva“, ale ta je v praxi samozřejmě nepoužitelná, což je jeden z důvodu, proč se nakonec musel živit právě jako lovec pirátů. Patří k tomu typu lidí, kteří za celý život nepoužili mozek a nevidí důvod, proč s tím začínat. Když během plavby nespí na hlídce, buď někde zvedá činky třikrát větší, než je on sám, nebo se hašteří se Sanjim. Stejně jako Luffy je po většinu času neskutečný ignorant.
Nami
Navigátorka tří těžko odhadnutelných měr a bývalá (a dosud příležitostná) zlodějka. Má za sebou velmi barvitou minulost, mimo jiné okrádala piráty jedna radost. To samé se chystala udělat tehdy rozjíždějícím se Slamákům, ale přestože o sobě neustále prohlašovala, že jediné, co má ráda, jsou peníze a mandarinky, nakonec u nich zůstala natrvalo. Snad ze sympatie nebo z údivu nad tím, jak se ta dvoučlenná banda trotlů udržela tak dlouho naživu. (Zpočátku to dost možná bylo proto, že Namino IQ přesahovalo součet IQ Lufyho a Zora, protože tenkrát se u Slamáků procentuálně vyskytovalo větší množství svalů než šedé kůry mozkové…) Tak či tak, Slamáci by se bez mazané a vypočítavé Nami daleko nedoplavili, protože mapy nikdo jiný číst neuměl. Dalšími Naminými talenty je předvídání počasí a znevyužívaní čistě ženských zbraní.
Usopp
Pinokia nepřípomíná náhodou – lže, až se mu takříkajíc od huby práší, což ho už mnohokrát přivedlo do průšvihu. Naštěstí ne všechno, co o sobě tvrdí, je lež – má přesnou mušku a dokonce i umělecké a vynálezecké vlohy, namaloval Slamákům stylizovaného Jollyho Rogera. Jeho styl boje se řídí podle možností: a) strategický ústup, b) ústup nebo c) úprk. V opravdu vážných případech se ale dokáže vnitřně vyburcovat a někdy se dokonce přestane schovávat. Jakmile jednou získá převahu, změní se v zuřivého hráče PlayStation, jehož cesta k vítězství vede přes nepřeberné množství v rychlém sledu za sebou následujících stisknutí tlačítek. Pod tlakem v sobě jednou dokonce našel jakousi druhou část osobnosti, která se v masce s vyčuhujícím nosem projevovala jako hrdinný zachránce.
Sanji
Kuchař a bývalý číšník poměrně agresívní povahy. V jednom kuse kouří cigaretu. Má slabost pro krásné ženy a v jejich přítomnosti je víc než ochotný dělat ze sebe naprostého idiota. Často ho kvůli tomu postihuje krvácení z nosu. Co se týče jeho kulinářských schopností, tak ty jsou na špičkové úrovni, takže pro Luffyho spíše kvantitativní potřeby je jich málem škoda. Sanji v mládí téměř umřel hladem, proto se naučil využít z ingrediencí maximum. Když právě není v kuchyni nebo neobskakuje Nami a Robin, s oblibou nadává Zorovi. Zastává teorii, že pro kuchaře jsou ruce to nejdůležitější, aby mohl zastávat svou práci, a tak v boji používá jen nohy – silou úderů se přitom skoro vyrovná Zorovi.
Tony Tony Chopper
Lodní lékař, doktor, ošetřovatel a cokoli jiného je třeba – například ten, kdo začne jako první panikařit, když se někdo zraní. Chopper je docela zvláštní případ – je to malý sob, který se ve stádu docela obyčejných sobů cítil zamindrákovaný kvůli svému modrému nosu, a jako by to nestačilo, snědl Hito Hito no Mi, ovoce, které z něj udělalo člověka. Dokud nedostal jméno, potuloval se a nepatřil ani k lidem, ani ke svému stádu. Navíc je naivní a spolkne každou pitomost, takže není těžké ho potěšit. Pro Sanjiho představoval v prvních dnech pochodující zásobu masa pro dny nouze. Protože ani mariňáci si zatím nejsou jistí, je Chopper považován spíš za mazlíčka Slamáků a přes své nezanedbatelné schopnosti je na něj vypsaná směšná odměna 50 beli.
Nico Robin
Zpočátku poměrně sporná postava, archeoložka pídící se po záhadné stoleté historii, která se z nějakého důvodu vypařila z učebnic dějepisu. Jako jediná z posádky udržuje neustálé chladnou hlavu, je chytrá, ve volném čase čte a je dost morbidní, což je v kombinaci s jejím klidem zdroj mnoha velmi věcných poznámek, jako „když to nezvládneš, umřeš“. Ke Slamákům se narozdíl od valné části přinucených členů dala dobrovolně, sama o sebe, a taky měla dost práce přesvědčit je, že už nestojí proti nim. To bylo někdy v době, kdy ztratila nit svého výzkumu, a u Slamáků se pořád dělo něco zajímavého. Od chvíle, kdy začala trávit dny na hlučné palubě Going Marry se její mlčenlivá a uzavřenější povaha změnila (zřejmě protože neměla na vybranou).
Franky
Loďař a úchylný kyborg v jedné osobě. Jako učeň rád stavěl bojové modely lodí, ale to už ho naštěstí pustilo, i když ne úplně. Vylepšil se na úroveň kyborga, když ho potkala menší nehoda s vlakem, nicméně se stále drží svého stylu v oblékání (tedy prakticky žádného). Jako pohonnou hmotu do sebe pumpuje colu a je to výrazný exhibicionista a citlivka.
Brook
Šermíř, hráč na housle a další hudební nástroje, nejstarší člen posádky. A další úchylák na palubě, tentokrát mrtvý, i když to mu v tomto konání nijak nezabraňuje. Na potkání se ptá slečen na barvu jejich spodního prádla, dokáže běhat po vodě a k smrti rád šálek dobrého čaje.