Postavy

 
Monkey D. Luffy
Kapitán Going Merry (později Thousand Sunny) a de facto první člen posádky, abychom to vzali popořadě. Jako mrně snědl Gomu Gomu no Mi a od té doby má schopnost se takřka libovolně natahovat (co se týče té otázky, která vás možná napadne, odpověď zní: ano, může. :) Pravděpodobně vlastní to, čemu se říká „bezedný chřtán“, „černá díra místo žaludku“ a „nezdolný optimismus“, je dosti jednoduchého myšlení a má nanejvýš zajímavé příbuzenstvo. Na vážnou notu se naladí jen málokdy,vlastně pouze v případech, kdy jde někomu z jeho posádky nebo přátelům o krk. Mezi jeho dlouhodobé cíle patří status Krále pirátů a získání pokladu One Piece, zatímco ty krátkodobější zahrnují především myšlenky na jídlo. K obojímu mu značně pomáhá jeho tvrdohlavost a snad i omezenost, která už mu několikrát zachránila život. Je mu srdečně jedno, že protivník je podle všech ostatních neporazitelný, prostě jde a nakope dotyčnému zadek, pokud se ten ubožák opovážil ublížit někomu ze Slamáků. Tenhle způsob myšlení mu zřejmě dopomohl k současné odměně 300 000 000 beli.

Roronoa Zoro
Šermíř a bývalý lovec pirátů. Jediné, co umí dělat pořádně, je spát, chlastat a ohánět se svými třemi katanami (tu třetí má v zubech). Jeho orientační smysl v podstatě nikdy neexistoval, možná se dá počítat jeho teorie „na západ je doprava, na východ doleva“, ale ta je v praxi samozřejmě nepoužitelná, což je jeden z důvodu, proč se nakonec musel živit právě jako lovec pirátů. Patří k tomu typu lidí, kteří za celý život nepoužili mozek a nevidí důvod, proč s tím začínat. Když během plavby nespí na hlídce, buď někde zvedá činky třikrát větší, než je on sám, nebo se hašteří se Sanjim. Stejně jako Luffy je po většinu času neskutečný ignorant.

Nami
Navigátorka tří těžko odhadnutelných měr a bývalá (a dosud příležitostná) zlodějka. Má za sebou velmi barvitou minulost, mimo jiné okrádala piráty jedna radost. To samé se chystala udělat tehdy rozjíždějícím se Slamákům, ale přestože o sobě neustále prohlašovala, že jediné, co má ráda, jsou peníze a mandarinky, nakonec u nich zůstala natrvalo. Snad ze sympatie nebo z údivu nad tím, jak se ta dvoučlenná banda trotlů udržela tak dlouho naživu. (Zpočátku to dost možná bylo proto, že Namino IQ přesahovalo součet IQ Lufyho a Zora, protože tenkrát se u Slamáků procentuálně vyskytovalo větší množství svalů než šedé kůry mozkové…) Tak či tak, Slamáci by se bez mazané a vypočítavé Nami daleko nedoplavili, protože mapy nikdo jiný číst neuměl. Dalšími Naminými talenty je předvídání počasí a znevyužívaní čistě ženských zbraní.

Usopp
Pinokia nepřípomíná náhodou – lže, až se mu takříkajíc od huby práší, což ho už mnohokrát přivedlo do průšvihu. Naštěstí ne všechno, co o sobě tvrdí, je lež – má přesnou mušku a dokonce i umělecké a vynálezecké vlohy, namaloval Slamákům stylizovaného Jollyho Rogera. Jeho styl boje se řídí podle možností: a) strategický ústup, b) ústup nebo c) úprk. V opravdu vážných případech se ale dokáže vnitřně vyburcovat a někdy se dokonce přestane schovávat. Jakmile jednou získá převahu, změní se v zuřivého hráče PlayStation, jehož cesta k vítězství vede přes nepřeberné množství v rychlém sledu za sebou následujících stisknutí tlačítek. Pod tlakem v sobě jednou dokonce našel jakousi druhou část osobnosti, která se v masce s vyčuhujícím nosem projevovala jako hrdinný zachránce.

Sanji
Kuchař a bývalý číšník poměrně agresívní povahy. V jednom kuse kouří cigaretu. Má slabost pro krásné ženy a v jejich přítomnosti je víc než ochotný dělat ze sebe naprostého idiota. Často ho kvůli tomu postihuje krvácení z nosu. Co se týče jeho kulinářských schopností, tak ty jsou na špičkové úrovni, takže pro Luffyho spíše kvantitativní potřeby je jich málem škoda. Sanji v mládí téměř umřel hladem, proto se naučil využít z ingrediencí maximum. Když právě není v kuchyni nebo neobskakuje Nami a Robin, s oblibou nadává Zorovi. Zastává teorii, že pro kuchaře jsou ruce to nejdůležitější, aby mohl zastávat svou práci, a tak v boji používá jen nohy – silou úderů se přitom skoro vyrovná Zorovi.

Tony Tony Chopper
Lodní lékař, doktor, ošetřovatel a cokoli jiného je třeba – například ten, kdo začne jako první panikařit, když se někdo zraní. Chopper je docela zvláštní případ – je to malý sob, který se ve stádu docela obyčejných sobů cítil zamindrákovaný kvůli svému modrému nosu, a jako by to nestačilo, snědl Hito Hito no Mi, ovoce, které z něj udělalo člověka. Dokud nedostal jméno, potuloval se a nepatřil ani k lidem, ani ke svému stádu. Navíc je naivní a spolkne každou pitomost, takže není těžké ho potěšit. Pro Sanjiho představoval v prvních dnech pochodující zásobu masa pro dny nouze. Protože ani mariňáci si zatím nejsou jistí, je Chopper považován spíš za mazlíčka Slamáků a přes své nezanedbatelné schopnosti je na něj vypsaná směšná odměna 50 beli.

Nico Robin
Zpočátku poměrně sporná postava, archeoložka pídící se po záhadné stoleté historii, která se z nějakého důvodu vypařila z učebnic dějepisu. Jako jediná z posádky udržuje neustálé chladnou hlavu, je chytrá, ve volném čase čte a je dost morbidní, což je v kombinaci s jejím klidem zdroj mnoha velmi věcných poznámek, jako „když to nezvládneš, umřeš“. Ke Slamákům se narozdíl od valné části přinucených členů dala dobrovolně, sama o sebe, a taky měla dost práce přesvědčit je, že už nestojí proti nim. To bylo někdy v době, kdy ztratila nit svého výzkumu, a u Slamáků se pořád dělo něco zajímavého. Od chvíle, kdy začala trávit dny na hlučné palubě Going Marry se její mlčenlivá a uzavřenější povaha změnila (zřejmě protože neměla na vybranou).

Franky
Loďař a úchylný kyborg v jedné osobě. Jako učeň rád stavěl bojové modely lodí, ale to už ho naštěstí pustilo, i když ne úplně. Vylepšil se na úroveň kyborga, když ho potkala menší nehoda s vlakem, nicméně se stále drží svého stylu v oblékání (tedy prakticky žádného). Jako pohonnou hmotu do sebe pumpuje colu a je to výrazný exhibicionista a citlivka.

Brook
Šermíř, hráč na housle a další hudební nástroje, nejstarší člen posádky. A další úchylák na palubě, tentokrát mrtvý, i když to mu v tomto konání nijak nezabraňuje. Na potkání se ptá slečen na barvu jejich spodního prádla, dokáže běhat po vodě a k smrti rád šálek dobrého čaje.

Vzpomínáte na časy, kdy vám maminka rvala do aktovky housku a jablko se slovy, že ovoce není nikdy dost? Že v ovoci číhá spousta vitaminů a dalších látek důležitých pro vývoj zdravého dítěte? Inu, všeho moc škodí a tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… Existuje jeden druh ovoce, který možná neobsahuje moc výživných látek, ale zato dokáže člověku obrátit život naruby. Zvlášť pokud stojí onen človíček na startovní čáře života s velkým snem a srdíčkem naducaným nadějí…

Zmíněné ovoce je na všech mořích zcela oprávněně nazýváno „ďáblovým“ – kdokoli je sní, získá neobyčejnou vlastnost nebo schopnost, která se sice liší od majitele k majiteli, ve všech případech ovšem znemožňuje dotyčnému plavat (na druhou stranu mu dost dobře umožňuje rychle klesat ke dnu…).

Luffy, náš malý hrdina toužící po kariéře piráta, nedopatřeníčkem spolkne právě jedno takové ovoce, aniž by tušil, jak moc mu změní život; stane se z něj cosi na způsob paní Úžasňákové nebo Dr. Reeda Richardse – gumový muž. Nicméně své představy slavné pirátské dráhy se nevzdá a o pár let později vyjíždí na moře v malé kocábce, aby si našel posádku a stal se Králem pirátů, což není zrovna snadný cíl, uvážíme-li, že ve fiktivním světě Eiichira Ody je pirátství něco jako životní styl…

Svou dlouhou cestou nabírá ke „Slamákům“ celou řadu zajímavých postav s patřičně drastickou minulostí, vplouvá do nebezpečného pásu oceánu zvaného „Grand Line“ a zažívá desítky malých i velkých dobrodružství. To všechno ho posouvá blíž k nedosažitelnému titulu a legendárnímu pokladu, který po sobě až na konci Grand Line zanechal bývalý Král pirátů – One Piece!

Jedna z prvních věcí, které se o One Piece náhodný zvědavec dočte, je neuvěřitelná délka, počítáno jak v manze, tak v anime – není taky divu, komiks vychází už přes deset let a v animované formě se série dočkala dokonce deseti filmů. Mimoto patří One Piece dodnes mezi ty kousky, jež záslužně drží prodej mangy ve vysoce výdělečném stavu.
Pokud neodradí odstrašující délka, divák ani čtenář nebude ošizen, má-li rád nápaditost, akčnost a náboj – One Piece nabízí hned několik důvodů proč ANO:

1. S délkou souvisí i počet postav. V OP je jich neuvěřitelné množství, ale každá je něčím výjimečná nebo zajímavá, takže si je všechny snadno zapamatujete, popřípadě zamilujete.
2. Čekáte-li průběhem příběhu jen nekonečné modré dálavy a horizont, jste na omylu. Přinejmenším polovina pozornosti je soustředěna na ostrovy, a že ty se prostředím vybarvily: pouště, hory, deštný prales… Stejně tak různorodá je i architektura: pohádkové paláce, trosky starých civilizací, hospůdky připomínající divoký západ. Zkrátka pastva pro oči.
3. V ději se vyskytuje dostatek akčních dílů přiměřeně proložených díly oddychovými, tudíž se dostáváme s té vtipné stránce celé věci. Humor OP je asi toho druhu, který pochopí i kokosový ořech, ale zároveň (většinou) ne tak hloupoučký, aby člověku s mírně nadprůměrným IQ nezacukaly pobaveně koutky. (Dostane se i spoustu gagů doprovázených klasickými zvuky a la prdící polštářek, ale to radši ponechám stranou a mile vás upozorním, abyste se vyhnuli „opakovačkách“, konkrétně epizodám  278-283.)
4. Hudba, zpravidla velmi diskutabilní položka. Neobvykle malý počet openingů (tedy vzhledem k počtu dílů, samozřejmě) vyvažuje iks endingů, na které se stejně až na případ Loveless nikdo nedívá. Já sama jsem v nich objevila několik karátů chytlavosti (Shouchi no Suke) a dokonce i všechny openingy se mi zalíbily, i přestože to ve 100% zatím nebyl můj hrnek kakaa. Co by stálo za zmínku je takzvaná background music, tedy to, co značně pomáhá stupňovat napětí nebo uvolňovat náladu (karnevalová znělka).
5. Posledním krokem je přenést se přes pro většinu japaniaků ne zcela předpisovou kresbu a jednoduchou, ale efektivní animaci; pak už jen stačí užívat si pocit vyjevenosti nad bláznivým množstvím originálních nápadů, které se jedinému člověku (díkybohu) povedlo přenést na papír…