knihy
Někdo vykřikl. Pak se ozvalo hlasité rachocení, jak se zřítila střecha, a hřmot, když plameny vyšlehly do výše.
„Někdo tam nebyl mrtvý,“ řekl pan Croup.
„Už je,“ konstatoval pan Vandemar a žvýkal další kousek syrového štěněte. Našel si oběd v příkopu u cesty, po které šli od kláštera. Šestnácté století měl rád.
„Kam teď?“ zeptal se.
Pan Croup se usmál – jeho zuby vypadaly jako hřbitov po vichřici. „Asi čtyři sta let odtud,“ oznámil. „Spodní Londýn.“ Pan Vandemar zpracovával informaci zároveň se štěnětem. Konečně se zeptal: „Zabíjet lidi?“
„Ano, zajisté,“ řekl pan Croup. „Myslím, že to vám mohu s jistotou zaručit.“
Metra žijí vlastní život. Obzvláště pak londýnská podzemka, která – jak bych to jen… odděluje dva naprosto rozdílné světy: Londýn obyčejných lidí, spěchajících za každodenními záležitostmi s aktovkou v ruce, a Podlondýn, území tvorů, jimž se nějakým způsobem podařilo propadnout Trhlinami.
Přesně tohle se stane Richardu Mayhewovi, muži s nadějnou a zářivou budoucností, a k jeho zlosti mu to obrátí život naruby, protože ten viditelný Londýn se před podobnými odpadlíky uzavírá jednoduše tak, že je ignoruje a odřízne je od normální společnosti, asi jako kdyby vám z neznámého důvodu odpojili telefon a vy zůstali kdesi v divočině, napospas divé zvěři. To ovšem odhodlaný Richard nehodlá nechat jen tak. Má přece kontakty, dokonce i v tomhle podivném světě bez pravidel. Tyhle kontakty si ho zatím sice všímají asi jako červa v blátě, ale Richard má koneckonců celý mizerný zbytek života na to, aby si vybudoval kanální pověst dostatečně zajímavou, aby si ho všiml někdo, kdo by mu mohl pomoci v návratu do reálného života. Jedna taková příležitost se naštěstí brzy naskytne a s trochou neodbytnosti se Richard spolu s podivínskou Dvířkou, šarmantním markýzem de Carabasem a odvážnou Hunter vydává na cestu po střechách, opuštěných zastávkách se zasloužilými jmény a odváží se i do podzemního labyrintu, kde číhá věčně hladová Bestie…
Asi nemá cenu dodávat, že to bude trochu hororové, napínavé jak kšandy, překvapivé atd. atd., protože to psal génius. Kdo už od Gaimana něco četl, nejspíš ví, co tím myslím. Zajímavé je především to prostředí, Gaiman dokáže pořád překvapovat a to, že se drží té „městské“ fantasy, je jen dobře, protože na tenhle žánr nemá leckdo. A Neil Gaiman není leckdo, je to pan Někdo, což znamená, že to stojí za ztracení těch pár hodin, kdy budete natolik zažraní do děje, že málem zapomenete na základní životní funkce.
Už mnoho nenechavců se pokoušelo o rozumný výklad Zjevení sv. Jana, nicméně všichni by jistě uznali, že ten nejspolehlivější by poskytla Apokalypsa sama. Lidé se brzy stanou jejími svědky, až vyjedou čtyři příšerní jezdci, moře se zbarví krví a z nebe budou padat banány, pokud ovšem těmto hrůzách někdo nezabrání.
Azirafal a Crowley by byli rádi tím někým, ačkoli jsou dvě strany jedné mince – anděl a démon, nasazení v Londýně do formální akce. Něco jako konec světa nechce ani jeden z nich dopustit, protože si Zemi tak oblíbili a v poslední velké bitvě nevidí nic užitečného. I přestože Crowley a Azirafal spojí síly, ztratí stopu Antikrista, Satanova syna, který zvěstuje právě začátek konce…
Do „honu“ se kromě těchto dvou nadpřirozených bytostí zapojuje ALČ (Armáda Lovců Čarodějnic), Anatéma, majitelka Skvělých a přesných proroctví Agnes Magorésové, a ještě párek padlých andělů. Posledních dnů se ale účastní i spousta nevýznamných a přesto osobitých lidí, jako jsou obchodníci na drátě či poštovní doručovatel. A samozřejmě nechybí Jezdci ze čtyř Beránkových pečetí: Smrt(´), Válka, Hlad a Zněčištění.
Dobrá znamení se okamžitě zařadila mezi mé neojoblíbenější knížky a je dost možné, že se usadila rovnou na samém vrcholu. Kombinace Gaimanova stupňování napětí a Pratchettova vtipu způsobila, že se vám jednotlivé scénky samy od sebe objevují v hlavě a o některých sitacích přemýšlíte ještě alespoň týden poté. Díky typickým (ale těžko určitelným) znakům psaní obou autorů vznikly dvě úžasné postavy: Crowley a Azirafal.
Možná jsem hodně ovlivněná vlastním dojmem, ale při představě těch dvou při jejich filozofování a hovorech si nedovedu přiznat, že by se eventuelně mohl najít někdo, kdo by si je nezamiloval. Směska vtipu, opilého filozofování, gaimanovsky laděné akce s doplňky pratchettovskými, to vše dělá z titěrné publikace diamantovž skvost.