Dvanáctidílný, výtvarně se vymykající počin zavane diváka přes podivně moderní úvodní znělku do nudného, šedého Eda, kde vzduch občas protne oživující prvek v podobě rudého, pěticípého listu. Masanosuke do prostředí svou melancholií, bázlivostí a nepřekonatelnou zdráhavostí zvláštním způsobem zapadá. Je sice vynikající šermíř, ale kvůli jeho povaze ho nikdo nezaměstná. Když ve středověku nemáte práci, skončíte s prázdným žaludkem někde v příkopu. Naštěstí (nebo spíš nenaštěstí) potkává Masanosuke Yaichiho, podivína, který mu kupodivu z vlastního rozmaru nabídne opravdu stálou práci. Spolehlivě výdělečnou. Jenže taky ilegální. Masanosukem zmítá typické dilema kodexem svázaného samuraje, jenže Pět listů je navzdory postranním úmyslům docela přátelský spolek a pátý člen mezi ně zkrátka musí symbolicky zapadnout.
Dům Pěti listů patří mezi ty počiny, kde děj hraje až druhé housle. To osudy postav mají pré a samy se obsadily do hvězdné hlavní role. Temná, zamlžená minulost pronásleduje i toho, u koho by se vám to na první pohled nezdálo. A jakou cenu má poučování z úst někoho, kdo se jím sám neřídí? Přesto se v Domě Pěti listů otravně nemoralizuje. Pozvolné tempo seriálu se rozvíjí jen tak rychle, aby se strhujícím dramatickém finále rozpletlo jak zápletku, jak všechna srdce. Jen není až do poslední chvíle tak jistý happy end… Ale to je správné. Černobílost není rozhodně prvkem v tomhle receptu na dojímavé minuty.
Reálnost a uvěřitelnost postav podtrhla vedle hudby i kresba. Notně atypická, nepřikrášlená a stylizovaná do „žabích obličejů“ propůjčuje celému důstojnému dílku patřičnou melancholii, i když ne každému se musí líbit. Mně osobně právě svou originalitou nadchla, vybočuje z mainstreamové produkce japonských seriálů.
Přirozenost, žádná velká hrdinství, psychologie a nádherně lidský náhled.
Sarai-ya Goyou si dokáže získat i náročnější diváky spolu s příznivci historických anime a samurajů.
Jednoznačně spadá mezi skutečné lahůdky, které svět anime v hojném a rozmanitém spektru nabízí, a zřejmě se taky bohužel kvůli své nezvyklosti zatím neprobojoval (a pravděpodobně už ani neprobojuje) do širšího podvědomí…
Nicméně pro vybíravce je určitě jakousi perlou v prasečím korytě.
Zítřkem to bude týden, co jsem se zahnízdila na kolejích. Navzdory mé představě ze školky, že si studenti stelou na dvou příčných železných laťkách, kudy jezdí vlaky, je to kolej pěkná. Aby nebyla, stojí skoro tři tisíce měsíčně. Ale je luxusní.
Škaredější byl poznatek, že kromě špíčkového nábytku (skříň přes celou stěnu, stůl přes celou stěnu, postel přes ten zbytek) tu nic není. Zásuvka a lampa a koš, ale tam to končí. První týden jsem přežívala jen se svým hrnečkem, erární lžičkou a nožem a těšila se, až sem někdo doveze první varnou konvici (dneska jsem se dočkala a celý den piju jen čaj, konečně), popřípadě další nádobí jako talířky a skleničky, hrnec na vodu nebo ramínka na šaty.
Dostihlo mě to, čeho jsem se obávala. Uklízím si po sobě, skládám si věci, chodím nakupovat a zařizuju domácí potřeby jako pytle do koše, houbičky a další číčoviny, o kterých doma nevíte. Třídí se tu odpad, což mi nevadí, kdyby ho ovšem bylo kam odkládat, než ho odnesu do kontejneru. Tudíž mám v jedné části skříně provizorní místo na plast a papír, což mi přijde neadekvátně vtipné, ale pochopím, když se nikdo nezasměje. Možná by se zasmál, kdyby onu část skříně otevřel a čekal něco jako ponožky a složená trička.
Klepu tu kosu a dala bych si stejně jako kvestor Studentskou pečeť. Zatím jsme skoupili dvoulitrové džusy po dvacce a jednu Forte, do které se pustím zítra nebo během týdne. Poučení? Příště už si přivezu tlusté ponožky.
Mimochodem, tento příspěvek už píšu z nového notebooku. Je fajn a moc mě těší, že je zatím klávesnice čistá, i když jí to asi nevydrží..xD Všechno jsem si přivezla v nové tašce, kterou mi rodinka nadělila na jaře k narozeninám. To bylo nenápadné znamená toho, jak se těší, až vypadnu. Ještě minulou neděli, když jsem se doskypovala domů, jsem se dozvěděla, že mou postel zabrala nejmladší sestra. Ale od začátku.
Horké léto, naducané obláčky, poetičnost, působitě vykreslená obloha i krajina a poletující vlasy/lístky sakury/peří (nehodící se škrtni)…
Jsme doma? Ještě ne? A co takhle extrémní kukadla studia KEY?
Air, anime z roku 2005 podložené základy jedné počítačové hry, má na(ne)štěstí jen 12 dílů a 2 OVA + film pro ty, které příběh pohltí. 12, to je číslo tak akorát pro nakousnutí skeptiků jako já, kteří se od Air právě teď drží zuby nehty co nejdál. Co to je za odporně přeslazenou grafiku? Je možné, že autoři byli slepí, nebo udělali opalizující megavelké oči schválně? A komu by se to proboha mohlo líbit?
Sociální sítě a internet jako takový čeká bezpochyby slibná budoucnost. Už dnes se via síť podávají přihlášky, vyplňují formuláře, seznamuje se; zanedlouho se bude skrze virtuální svět pravděpodobně i volit, nakupovat běžné potraviny. A už dlouho se horlivě a v hororových scénářích diskutuje také o tom, co to bude všechno vlastně mít za následky, kam až to povede…
Celý příspěvek
Pofidérní počátky
Krásný den! Zdravím všechny, kteří vždycky zlobně protočí oči, když o nějakém svém „veledíle“ řeknu „to se mi nepovedlo“; ty, kteří úpí, že neumějí kreslit; a především ty, kteří nehodlají zůstat u úpění a rozhodli se, že se to taky naučí. Právě pro vás totiž vzniká tento seriál „Jak kreslit“.
Po silně infantilní Ponyo přišlo japonské studio Ghibli s podstatněji osvěžujícím trhákem. Stejně jako v případě Howl’s Moving Castle (podle stejnojmenné knihy Diany W. Jones) a Zeměmoří (Ursula le Guin), i tentokrát převzali ghibliovci námět od západního autora. Pokud vám jméno Mary Norton nic neříká, nezoufejte, její knížky znáte určitě přinejmenším pod názvem Pidilidi.
Jak by dopadly napoleonské války, kdyby se vzduchem pohybovaly vzdušné síly a Francie se nemusela třást před britským námořnictvem jako ratlík? Hloupá otázka, když první letadla se vznesla až na začátku 20. století. Přesto…
Sága zvláštní směsi fantasy a historie se dá zkráceně označit za žánr „alternativní historie“. Naomi Noviková dosadila do počátků 19. století draky a právě tím udělala ze své (stále vycházející) série jedinečný kousek v poličce moderních románů. Skvostný jazyk, promyšlené koncepty fikce a fakt a nápadité zápletky předurčují knihu mnohem širšímu okruhu čtenářstva, než jsou usoplení teenageři s nosem zabořeným do upířích sérií, ale ani ti nepřijdou zkrátka: je téměř fascinující, jak brilantně vyniknou při podobné četbě v dějepisných hodinách (ověřeno).
Celý příspěvek