Knihovna
Někdo vykřikl. Pak se ozvalo hlasité rachocení, jak se zřítila střecha, a hřmot, když plameny vyšlehly do výše.
„Někdo tam nebyl mrtvý,“ řekl pan Croup.
„Už je,“ konstatoval pan Vandemar a žvýkal další kousek syrového štěněte. Našel si oběd v příkopu u cesty, po které šli od kláštera. Šestnácté století měl rád.
„Kam teď?“ zeptal se.
Pan Croup se usmál – jeho zuby vypadaly jako hřbitov po vichřici. „Asi čtyři sta let odtud,“ oznámil. „Spodní Londýn.“ Pan Vandemar zpracovával informaci zároveň se štěnětem. Konečně se zeptal: „Zabíjet lidi?“
„Ano, zajisté,“ řekl pan Croup. „Myslím, že to vám mohu s jistotou zaručit.“
Metra žijí vlastní život. Obzvláště pak londýnská podzemka, která – jak bych to jen… odděluje dva naprosto rozdílné světy: Londýn obyčejných lidí, spěchajících za každodenními záležitostmi s aktovkou v ruce, a Podlondýn, území tvorů, jimž se nějakým způsobem podařilo propadnout Trhlinami.
Přesně tohle se stane Richardu Mayhewovi, muži s nadějnou a zářivou budoucností, a k jeho zlosti mu to obrátí život naruby, protože ten viditelný Londýn se před podobnými odpadlíky uzavírá jednoduše tak, že je ignoruje a odřízne je od normální společnosti, asi jako kdyby vám z neznámého důvodu odpojili telefon a vy zůstali kdesi v divočině, napospas divé zvěři. To ovšem odhodlaný Richard nehodlá nechat jen tak. Má přece kontakty, dokonce i v tomhle podivném světě bez pravidel. Tyhle kontakty si ho zatím sice všímají asi jako červa v blátě, ale Richard má koneckonců celý mizerný zbytek života na to, aby si vybudoval kanální pověst dostatečně zajímavou, aby si ho všiml někdo, kdo by mu mohl pomoci v návratu do reálného života. Jedna taková příležitost se naštěstí brzy naskytne a s trochou neodbytnosti se Richard spolu s podivínskou Dvířkou, šarmantním markýzem de Carabasem a odvážnou Hunter vydává na cestu po střechách, opuštěných zastávkách se zasloužilými jmény a odváží se i do podzemního labyrintu, kde číhá věčně hladová Bestie…
Asi nemá cenu dodávat, že to bude trochu hororové, napínavé jak kšandy, překvapivé atd. atd., protože to psal génius. Kdo už od Gaimana něco četl, nejspíš ví, co tím myslím. Zajímavé je především to prostředí, Gaiman dokáže pořád překvapovat a to, že se drží té „městské“ fantasy, je jen dobře, protože na tenhle žánr nemá leckdo. A Neil Gaiman není leckdo, je to pan Někdo, což znamená, že to stojí za ztracení těch pár hodin, kdy budete natolik zažraní do děje, že málem zapomenete na základní životní funkce.
Už mnoho nenechavců se pokoušelo o rozumný výklad Zjevení sv. Jana, nicméně všichni by jistě uznali, že ten nejspolehlivější by poskytla Apokalypsa sama. Lidé se brzy stanou jejími svědky, až vyjedou čtyři příšerní jezdci, moře se zbarví krví a z nebe budou padat banány, pokud ovšem těmto hrůzách někdo nezabrání.
Azirafal a Crowley by byli rádi tím někým, ačkoli jsou dvě strany jedné mince – anděl a démon, nasazení v Londýně do formální akce. Něco jako konec světa nechce ani jeden z nich dopustit, protože si Zemi tak oblíbili a v poslední velké bitvě nevidí nic užitečného. I přestože Crowley a Azirafal spojí síly, ztratí stopu Antikrista, Satanova syna, který zvěstuje právě začátek konce…
Do „honu“ se kromě těchto dvou nadpřirozených bytostí zapojuje ALČ (Armáda Lovců Čarodějnic), Anatéma, majitelka Skvělých a přesných proroctví Agnes Magorésové, a ještě párek padlých andělů. Posledních dnů se ale účastní i spousta nevýznamných a přesto osobitých lidí, jako jsou obchodníci na drátě či poštovní doručovatel. A samozřejmě nechybí Jezdci ze čtyř Beránkových pečetí: Smrt(´), Válka, Hlad a Zněčištění.
Dobrá znamení se okamžitě zařadila mezi mé neojoblíbenější knížky a je dost možné, že se usadila rovnou na samém vrcholu. Kombinace Gaimanova stupňování napětí a Pratchettova vtipu způsobila, že se vám jednotlivé scénky samy od sebe objevují v hlavě a o některých sitacích přemýšlíte ještě alespoň týden poté. Díky typickým (ale těžko určitelným) znakům psaní obou autorů vznikly dvě úžasné postavy: Crowley a Azirafal.
Možná jsem hodně ovlivněná vlastním dojmem, ale při představě těch dvou při jejich filozofování a hovorech si nedovedu přiznat, že by se eventuelně mohl najít někdo, kdo by si je nezamiloval. Směska vtipu, opilého filozofování, gaimanovsky laděné akce s doplňky pratchettovskými, to vše dělá z titěrné publikace diamantovž skvost.
Brisingr čerstvě dočten. Čerstvě ho taky čeká pitva, pitva s menším množstvím možných spoilerů, abych tak řekla, takže kdo nedočetl, ani do čtení zprávy o pitvě ať se moc nehrne…
Protože jsem v posledním měsíci měla spoustu času a krom různých sirupů, prášků a antibiotik jsem se nemusela věnovat téměř ničemu, přečetla jsem si před Brisingrem znova obě předcházející knížky, Eragon a Eldest, z velmi vtipného důvodu, totiž abych nemusela číst šestistránkové opakovaní děje, a krom toho abych si v hlavě rozmyslela, proč jsem vlastně doteď autora této tri(/tetra)logie, Christophera Paoliniho, tolik kritizovala. Myslete si, co chcete, ale důvody k nařčením typu „on si ve skutečnosti titul bestselleru zasloužil jen díky té obrovské kampani, která všechna vydání provázela“ opravdu existují. To, že tu vědomě píšu a podporuju tenhle názor, ovšem neznamená, že jsem Paoliniho úplně zavrhla, a taky jsem dobře udělala. Brisingr na mě ze všech jeho (nepočetných) knih udělal největší dojem.
Nebudu si hrát na profíka, ale i laik vidí jisté zlepšení se i chyby. Paolini provádí obojího dostatek, ale u Brisingru je už oproti jeho předchůdcům znát, že Paolini nějakých těch pár stovek stránek napsal, byť byly vytisknuty zbytečně velkou sazbou a od zjevu dětských knížek je uchránil jen nedostatek ilustrací. Byť by bylo hezké, kdyby se Paolini proslavil tím, jak píše, a ne neustálým odvoláváním se na věk patnáct let, když první Eragon vyšel až o dost déle. Jenže někdo holt ví, jak funguje reklama; v mém případě nákupu sice napomohla překrásná obálka, ale trefným „nesuď knihu podle obalu“, tím se neřídím dosud… a na kolik dobrých knížek už jsem díky tomu narazila, jmenovitě třeba série Gartha Nixe. Ne, Odkaz dračích jezdců mezi ně nepočítám, pořád patřím k těm, kteří Paolinimu vyčítají okoukanost a „vykrádání“ jmen a nápadů jiných fantasy autorů, ale což o to, koneckonců dokud má příběh sám náboj, já sama jsem ochotná odpustit hodně. Problém spočívá především v tom, že Paolinimu právě takový náboj chyběl a jen malinko se pro mě poodhalil až v Brisingru.
Abych se vyjádřila přesněji, ten náboj, o kterém mluvím, považuju za umění vystupňovat napětí a vtáhnout čtenáře do děje. Paolini v mnoha případech stupňovat prostě nedokázal a čtenáře možná tak vymáchal na okraji emocí, které se mu zdařilo popsat o něco lépe, než jeho pokusy o hororové části – ty působí dosud velmi uboze, pokud bych je měla srovnat například s Lirael zmíněného Gartha Nixe. Prvek ohromení rozhodně nepatří mezi Paoliniho silné stránky.
O to zajímavější je fakt, že ve chvíli, kdy se potvrdila jedna z mých domněnek, konkrétně to o Eragonově otci, rozečetla jsem dotyčnou kapitolu s takovým nadšením, až jsem se obávala, že bych mohla propadnout tomu nejhloupějšímu a nejpředvídatelnějšímu, s čím se Paolini dokázal vytasit – nakonec to je přece důvod, proč tvůrcům telenovel na kontě málokdy odpočívá jen čtyřciferná částka. Nečekané objevy v rodině mají přece všichni rádi, ne? Dokonce i mytologie ráda představuje ztracené syny-polobohy a podobně.
S tímhle zjištěním jsem pochopila, jaký děj vlastně Paolini dokáže vypravovat nejlépe. Je to ten nejobyčejnější a možná nudný, jak mohli někteří pochopit, když se jim „kolem 400. stránky zdálo, že se pořád nic neděje“. Kapitoly, kde se „nic nedělo“, jsem si užívala mnohem víc, než Paoliniho popisy politiky nebo pokusy o popsání smírného žití nenávidějících se ras, které spolu zničehonic málem vycházejí – to je hodně americká a hodně hloupá myšlenka, která se v praxi víceméně neosvědčuje. Bod si u mě Paolini připsal, když se při popisu dobývání Feinsteru uchýlil k humoru, který bych od něj v minulých dílech čekala jen zřídkakdy:
„Eragonovi stačily na zabití všech čtyř vojáků čtyři rány mečem, ucuknul, když na něj vystříkla jejich krev. Od jednoho z nich si vzal nový štít, pak se zarazil a pohlédl na těla. Připadalo mu nezdvořilé nechat je ležet uprostřed obývacího pokoje, a tak je vyhodil oknem ven.“
Tím se pomalu ale jistě dostávám k něčemu, čím mě Paolini velmi mile překvapil. Je to vývoj postav. Pravda, moc ho není, ale ani už to nejsou ty mechanické postavy z prvních dílů. Jedním z dobrých nápadů bylo umístit vedle sebe Eragona a jeho bratrance Rorana. Díky neustálému srovnávání docílil Paolini mnohem úspěšněji toho, jak vykreslit přesnější povahy svých hrdinů: Eragon není natolik zásadový, aby se držel svého vegetariánského slibu (to byla určitě velmi důležitá část knihy…), ale na druhou stranu se mu stále ještě příčí jen tak zabíjet. Ve srovnání s ním vypadá teď Roran v očích čtenáře jako surovec, jen kdyby tam Paolini bez přestání necpal ty jeho romantické a velmi smysluplné rozmluvy s Katrinou… Arya je nakonec příjemnější, než si všichni mysleli, trpaslíci naopak nepříjemnější a Safira je zahleděná do vlastní krásy, i když tomu čtenář samozřejmě rozumí a schvaluje jí to..:) To je Paoliniho další pokrok, vpustil do několika kapitol pohled z dračí perspektivy a popsal ho docela zajímavě. Další bod.
Autorem všech obálek je Jude Palencar. Musím říct, že Paoliniho knížky jsem si spíš než kvůli velké reklamní kampani koupila právě kvůli tomuhle malíři. Jedno se Odkazu Dračích jezdců musí nechat, obálky všech dílů mají styl.
Na první modré obálce knihy Eragon je (navzdory mé prvotní mýlce jmen) Safira. Ve Švédsku vyšla obálka od úplně jiného autora, ale ta záplava modré má prostě něco do sebe.
Druhou rudou obálku Eldest zdobí zlý kukuč Trna. Živoucí důkaz, že i drak v podání Mistra Palencara může vypadat jako postižený papoušek.
Třetí, Brisingr, je stylová kombinace černé a zdánlivě zlaté. Drak se jmenuje Glaedr. Ve Španělku si ho trochu vylepšili (obrázek vpravo).
Čtvrtá kniha, Inheritance, která by se v případě překladu mohla jmenovat Odkaz nebo možná Dědictví, nabízí pohled na zatím neznámého zeleného draka. Má úplně zlatej pohled, takže krom předpokládaného samčího pohlaví bych ho tipovala na toho „hodnýho“. Holt Paoliniho černobílost.