Obláček štítků

Knihovna

Strange&Norrell

  Yorská smetánka nemá co na práci, a tak někollik gentlemanů založí jistou společnost, která se zabývá magií, samozřejmě teoretickou. Každé dítě ví, že za dob Krále Havrana se magie uplatňovala i v praxi, ale zlaté časy už zmizely v nenávratnu.
Pan Segundus vystoupí s otázkou, kam se vlastně anglická magie poděla, načež ostatní gentlemani znejistí – dosud po nich nikdo nežádal, aby provozovali skutečnou magii.
Na(ne)štěstí se na scéně objevuje nepříliš zdvořilý a společenský pan Norrell, který všem skeptikům onoho spolku pod určitou podmínkou nabídne ukázku právě takového druhu magie. Netrvá dlouho a pan Norrell je známý jako jediný anglický mág, třebaže poněkud mrzoutský. Proto všechny velmi překvapí, když pan Norrell přijme žáka – nadaného a obdivovaného Jonathana Strange.
O to je zajímavější, že se oba mágové neshodnou snad v jediném názoru, a brzy se každý vydá svou vlastní cestou. Vzrůstající žárlivost začíná krom zcela obyčejných rozepří vyvolávat i ošklivé podrazy…

   Susanna Clarková psala Jonathana Strange & pana Norrella deset let, což je sice dlouho, ale výsledek nepochybně stojí za to: vynechala klišé jako jsou zelená šupinatá oslizlá neidentifikovatelná stvoření a s archaickou grácií je nahradila znepokojivou lidskou povahou. Zapomeňte na dokonalé elfí šviháky, kteří se vyrojili jako komáři po vlně úspěchu Pána prstenů – ti původní mýtičtí jsou mazaní, nevyzpytatelní a každou úmluvu dokáží překroutit. V přes sedm set stránkové knize nenarazíte ani na obvyklá omezení ohledně kouzelných schopností (za všechna stačí uvést jedinou slátaninu, Eragona). Pánové Norrell a Strange se totiž potýkají s nedostatkem knih coby zdrojem studijního materiálu; tudíž ti čtenáři, kteří čekali velkolepé bitvy, světelné efekty a spoustu krve, by mohli být zklamáni. Ale právě tyhle komplikace „všedního“ života z Jonathana Strange & pana Norrella dělají tak příjemnou knihu, kde jsou fantastické prvky spíš jen jakési zpestření než námět sám, jak jsme možná u velké části „klasické fantasy“ zvyklí.

Zkuste si představit, že lidstvo spolu s nálezem kovu zvaného železo nevědomky způsobilo soumrak rasy mnohem starší, než si kdo dovede představit. Tato rasa s obrovskou mocí, která se nechávala zvát bohové, byla nucena se stáhnout: mladší generace se vmísily mezi obyčejné lidi a většina starších se uchýlila do stínů, proklínala člověka a kula pikle, jak nastolit chaos a tak opět ovládnout svět. Jediná věc na světě umožňovala dosáhnout tohoto stavu – Kniha mága Abraháma neboli Kodex, návod, jenž mimo jiné popisuje proměnu kovů v ryzí zlato výrobu elixíru mládí.
Právě k tomuto Kodexu se zhruba ve čtrnáctém století náhodou dostal Nikolas Flamel, z něhož se záhy stal slavný alchymista. Zemřel roku 1418… údajně.

V současnosti vlastní jistý Nick Fleming malé knihkupectví v San Franciscu, zatímco jeho žena Perenela vede kavárnu hned naproti. I dvojčata Josh a Sofie spatřila výhodu v tom, že by si při práci zůstala nablízku, a tak je manželé Flemingovi zaměstnají.   Život dvojčat ovšem nenávratně změní příjezd kumpánů dalšího jistého alchymisty, který také objevil tajemství věčného života a nyní – po dlouhém pátrání – by rád získal i Kodex pana Fleminga alias Flamela…

(Nejprve bych ohledně následujících řádků ráda podotkla, že ať už vyzní jakkoli (kriticky?), Alchymista si mě získal. Jen je nezbytné ho kvůli recenzování i řádně rozpitvat.)
Tohle dětsky zabalené dílko by se mohlo líbit milovníkům akce a rychlého sledu událostí, čtenářům fantasy odehrávající se v moderním světě, ale i těm, kteří nedopustí na mytologii. Michael Scott totiž vytáhl bohy z Egypta, Řecka, Ostrovů i Skandinávie a vsadil je do doby internetové, což s nimi provedlo nevídané věci. Ještě nikdy mě nenapadlo, že by se bohyně smrti mohla stát závislou na on-line hrách… A s dobou šli i Flamel a druhý alchymista jménem… Dee! Tak, tak, jedinou špatnou zprávou (pro mě) je, že doktor Dee je tentokrát tak trochu za hajzla mimořádného ražení. Střety Flamela a Deea doprovázejí kouzelné popisy alchymistických úskoků, ukázky jejich prohnanosti a dokonce vůně a pachy (a to ve velkém), takže scénu si lze téměř živě představit, což (velmi kladně, v mém případě) ovlivňuje výsledný dojem, nemýlím-li se..=)
Bohové nebudou pro zběhlejší žádná novinka a každý, kdo si kdy přečetl něco o alchymii, se by mohl v některých pasážích začít nudit, nicméně ve třinácti bych byla pevně přesvědčená o tom, že Alchymista je bestsellerem, kterému se hned tak něco nevyrovná.

   Vysočina je místo, kde se už desítky, ne-li stovky let drží lidé se zvláštní schopnostmi, aby zachovali čistou krev svého rodu. Těmto schopnostem se říká dary. Každý rod vládne jiným darem, které se dají ovládat pouhým pohledem, pohybem ruky nebo tichým slůvkem. Díky daru dokáží čistí „Horňáci“ způsobovat věci, o jakých se obyvatelům Nížin ani nezdá. Rodiny se každý den bojí, aby na ně jejich soused nezaútočil, a takoví se skutečně najdou, protože Vysočané jsou od přírody bojovní a navíc se udržováním nezředěnosti daru a krve občas stává, že se leckdo z nich pomate na mysli a používá svůj dar pro zábavu, což ovšem ve skutečnosti moc zábavné není, vezmeme-li v úvahu, že onen dotyčný má dar, který dovede pokroutit tělo…
V rodině Casprových, která vládne darem ničení, se mladý Orrec zděšený svou strašlivou, nezkrotitelnou schopností rozhodne dobrovolně oslepnout, aby nemohl nic zničit, zatímco Orrekův otec se musí věnovat vyřizování vztahů se svým novým sousedem, brantorem Oggem, který má dar zmaru a nebylo by radno si jej znepřátelit.

Ursula le Guinová se po delší odmlce ozvala, a že je co slyšet.
Dary v sobě nesou úžasnou myšlenku. Jsou vyprávěny tím Le Guininým zvláštním stylem, kde je přímé řeči minimum, a i přes větší časové skoky dokáží vtáhnout do děje a nechat vás vcítit se do hlavního hrdiny. Čtenář si díky úžasně výstižným popisům ani nemusí uvědomit, že přes polovinu stránek má pásku přes oči. Jemné náznaky občas ani nedají odhalit nálady postav, které jsou tajemné a strohé až do konce. Právě ta strohost je myslím důvod, proč o to víc dojímají ty „smrtelně vážné scénky“. Zajímavé je zamyslet je nad tím, jak dobře píše Le Guinová v první osobě a mužském rodu zároveň – myslím, že věrohodně to vyzní dost na to, aby to spolkl úplně kdokoliv.

Dary

Sabriel × Lirael × Abhorsenka

Ancelstierre je docela obyčejná, moderní země, s třídičkami odpadu a připojením k internetu, které tam dost možná využívá velké množství otaku, s cricketovými hřišti a určitě i nějakými těmi supermarkety, podle kterých poznáte civilizaci. Na její nezpochybitelnou obyčejnost vrhá stín jen severní hranice, kde začíná Staré království a končí veškerá elektronická komunikace. Hůř byste nedopadli, ani kdybyste zůstali bez signálu viset na laně kdesi v Alpách…
Staré království  je tajemné území, které žije vlastním životem, a to doslova. Je totiž působištěm Mrtvých a nekromantů, protože právě tam je stěna mezi světem, který známe, a všudypřítomnou Smrtí, řekou o devíti branách, nejtenčí.
Řekněme, že máte nadání pro magii, naučíte se spoutávat Volnou magii a z hecu se stanete nekromantem. Takových je ve Starém království nemalá řádka, i když důvody měl zřejmě každý jiné. Zřídíte si trvalejší bydliště ve Starém království, jednoduše se naučíte zacházet se sedmi zvonky Volné magie a můžete ze Smrti přivolávat duše a nakládat s nimi, jak se vám zlíbí, a že duše ve slušném stavu se dá využít mnoha způsoby… Problém nastává, pokud je nekromant příliš ambiciózní a s magií mu to skutečně jde. Navíc dostavá nebezpečné nápady, jak rozšířit působiště magie ze Starého království do Ancelstierre a přes něj dál. Tady přestává hra a začíná jeden velký průšvih…
Jen jeden nekromant používá zvonky Výsadní magie a je tedy ten jediný správný chlapík na poli plném zlosynů. Ukládá Mrtvé ke spánku a zachraňuje nevinné. Tu a sem se ztratí a vrací se zničit zlo za vzrůstající popularity. Abhorsen je zkrátka pan Důležitý a bez něj by Staré království bylo zřejmě neobyvatelné. Živými, samozřejmě.
Jednoho dne se u Zdi, hranice mezi těmito dvěma zeměmi, objeví dívka z Ancelstierre s jednou ošklivou zprávou, že Abhorsen je mrtev, a s druhou dobrou, že ona je jeho nástupce a dcera Sabriel a žádá hraniční strážní službu o pomoc. No nazdar, Mrtví se rojí jako včelky na jaře a my tady máme novou Abhorsenku bez jakéhokoli výcviku. Ono je hezké, že jí tatínek nechal vyrůstat v zemi, kde Mrtví nejsou, ale taky ji nestihl nic moc naučit. Jediný, kdo by mohl převzít úvod do světa exorcismu a magie, sídlí v Abhorsenově domě kdesi v pustině a jen jeho kouzelný obojek mu brání rozsápat Sabriel na kusy…

Toť hrubší úvod do Sabriel. Celá trilogie se dá rozložit na dva kusy: Sabriel se dá číst samostatně a další dva díly zvlášť. V těch přebírá hlavní roli Lirael, dcera Clayrů z ledovcového komplexu na severu Starého království, protože Sabriel už se víceméně dočkala svého šťastného konce. Narozdíl od vážnější Sabriel je Lirael extrémně nemluvná a nespolečenská, topí se v sebelítosti, všem se vyhýbá, přemýšlí o sebevraždách… Prostě milý člověk, který se na post hlavní postavy hodí dost zvláštním způsobem. Zdeptaná dívka a její psí společnice, jediná spřízněná duše, se vydávají do světa venku a setkávají se se Sabrieliným synem Samethem, který je kvůli očekávání svých rodičů přibližně na stejně psychicky nahlodané úrovni jako Lirael…

Všechny tři knihy působí na čtenáře hodně pozitivním dojmem, snad od každého žánru je v nich trochu, především pak horor a fantasy. Osobně jsem je přečetla jedním dechem a onen nadšený dojem nevyprchal už po pár dnech, jako u větší části jiných fantasy. Garth Nix dodal do hnacího motoru tolik nápadů, že to z Abhorsenské trilogie udělalo (alespoň podle mého) jeho nejlepší dílo. Ostatní jeho knížky působí ve srovnání s tímhle jako čtení malým dětem na dobrou noc… Zkrátka a dobře, pokud nemáte co dělat, Abhorsenskou trilogii jedině doporučuju – u nás si získala spoustu příznivců i bez masové reklamní kampaně, což už je dnes co říct.

Papírové křídlo

Kdo by neznal Kiplingovu Knihu džunglí…
V Knize hřbitova je ta inspirace hodně znát, a přece je osobitá, olezlá morbidními vtipy o živých a mrtvých.
Byl jednou jeden hřbitůvek, kam se jedné noci dobatolilo malé děcko. To děcko hledal jeden pán s nožem v ruce a na hřitově se zjevila čerstvě zavražděná matka, která obyvatele hřbitova požádala, aby se o její dítě postarali. Protože málokdo odolá žvatlajícím malým dětem, stalo se tak a hřbitov si vzal batole pod svou ochranu.
Roky plynuly a ačkoli je hřbitov za normálních okolností místem pro mrtvé, kupodivu dokázal i vychovat ono dítě, Nikoho Owense. Nik se naučil číst z náhrobků, používal zastaralý jazyk i gramatiku a znal dobře historii. Taky nesměl překročit hranice hřbitova, jinak by ho mohl najít muž Jack, vrah jeho rodiny, a jak říkal jeho poručník Silas, budoucnost je jen pro živé. A zkuste tohle rozumně vysvětlit dítěti, jehož kamarádi jsou všichni dávno mrtví…

Díky omezenému pohledu dítěte připomíná Kniha hřbitova zpočátku Koralinu, ale nabírá vážnější a zajímavější tempo, jen co Nik vyroste z předškolního věku. Na to, jak připomíná pohádku, je obdivuhodně brutální, i když ke Kaori Yuki má naštěstí daleko. Skvělá oddychovka s neobvyklým námětem.

Na Neila Gaimana jsem si zvykla natolik, že u každé knížky předpokládám, že bude perfektní. Trochu přitom zapomínám, že Neil fušuje i do scénářů (myslím, že to byl Beowulf {neviděla} a MirrorMask {chce vidět}).
Tahle knížka musela vzniknout v době, kdy se Neil sešel v kavárně s dalším scénáristou, Michaelem Reavesem, a při společném popíjení kávy je napadlo, co takhle dát to spolu dohromady a napsat něco malého? Z toho „malého“ však kupodivu nevznikl scénář, i když při čtení to možná leckoho napadne, ale Mezisvět, příběh o paralelních vesmírech, který by filmový průmysl nejdříve naporcoval, pak rozsekal na kousíčky a složil dohromady béčkové sci-fi.

Joey Harker = typické americké školní pako. V ničem nevyniká, holka, která se mu líbí, nemá ani tušení o jeho červí existenci a ke vší smůle dokáže procházet světy jako dveřmi. Když si uvědomíte plný význam tohohle přirovnání… Mno, dveře taky moc nevnímáte, když jimi procházíte, ne? To je právě ten problém. Joey tuhle svou schopnost neovládá a co víc, zpočátku o ní ani neví, takže není divu, že je trochu vyveden z míry, když jeho dům není najednou jeho dům a v jeho pokoji bydlí holka, která je mu neuvěřitelně podobná. A tady máte podstatu paralelních vesmírů: co by se stalo, kdyby člověk nevynalezl oheň? Kdyby na enté Zemi byla stejná gravitace, jako je na Měsíci v naší realitě? Kdyby Země, kde se narodil jiný Joey, byla v pokroku o pár kilometrů napřed? A mezi všechny těmito prakticky neomezenými možnostmi existuje Mezisvět, území oddělení od Všeho Ostatního páskou Chaosu…

Když se nad tím krátce zamyslím, je jen dobře, že z Mezisvěta zůstala jen kniha. Při čtení se mi většinou v hlavě míhá cosi podobné filmu tak, jak bych to natočila já, a zrovna u Mezisvěta za to stály jen úvahy, popisy a myšlenky, které se z filmů ztrácejí i tehdy, neproškrtá-li se rozpočet. Ten by se navíc musel seškrtat opravdu hodně, protože na to, jak je ta knížečka tenká, se mi tam děj zdá nahuštěný opravdu velmi kvalitní pumpičkou. Podtrženo a sečteno, kdybych si mohla vybrat, bývala bych počkala a ty dvě stovky investovala raději do poslední Zeměplochy; tzn. Mezisvět si raději od někoho vypůjčte..;3

Už z mytologie je zřejmé, že bohové si libují v intrikách stejně jako ve složitých rodinných vztazích, ne nepodobných mýdlové opeře. Vždycky se najde nějaký ten ztracený příbuzný nebo příležitost k dramatickému přednesu pověstného „já jsem tvůj otec!“. Jenže po osídlení Nového kontinentu jde o věc mnohem vážnější: Staří bohové upadají v zapomnění, zatímco lidé zakládají nevědomky nové kulty. Heslo? Držet krok s dobou.

„Všimli jsme si samozřejmě, že se něco děje. Ale jeden má pořád dojem, že takovéhle věci se mohou stát nejspíš v Americe. Tam si na něco takového potrpí.“
(Azirafal, Dobrá znamení)

   A do tohohle ticha před bouří je z vězená propuštěn Stín.
Stín je docela milý chlap, který dělá čest svému jménu. Stín má ženu, která na něj celou tu dobu čekala. Stín se naučil pár triků s mincemi a přečetl Herodota. Stín dovede pít jako duha. Stín je… normální.
Nicméně na svobodě ho čekají nečekané komplikace, které by význam slova „normální“ nejspíš nepochopily…

Americké bohy jsem četla hodně, opravdu hodně dlouho. Buď to bylo tím, že jsem se obtěžovala s e-bookem (knihovně bych jinak tučňoučce platila), nebo tím, že ta drtivě temná atmosféra se nějakých pár dní nemohla shodnout s mým pohodlným vnitřním rozpoložením, ale tři fakta zůstávají: je to knížka obtížná, ponurá a vtipná, ovšem jen v případě, že se dokážete od srdce zasmát nad vysušenou mrtvolou, které někdo nasadil jednu z těch nechvalně proslulých narozeninových čapek a posypal ji růžovými konfetami.
Příběh sám obsahuje scénky 15+ a pravděpodobně na každém čtenáři zanechá hluboký šrám v podobě šoku a nadšení zároveň, obzvlášť pokud má dotyčný rád překvapení, vraždy a jiné morbidní prvky.
Ponaučení?
Zabavte něčím své bohy a hlavně je nenechte strádat, nechcete-li se obrátit v prach příliš brzy…

Američtí bohové