Obláček štítků

Filmotéka

Letní války

Sociální sítě a internet jako takový čeká bezpochyby slibná budoucnost. Už dnes se via síť podávají přihlášky, vyplňují formuláře, seznamuje se; zanedlouho se bude skrze virtuální svět pravděpodobně i volit, nakupovat běžné potraviny. A už dlouho se horlivě a v hororových scénářích diskutuje také o tom, co to bude všechno vlastně mít za následky, kam až to povede…
Celý příspěvek

Po silně infantilní Ponyo přišlo japonské studio Ghibli s podstatněji osvěžujícím trhákem. Stejně jako v případě Howl’s Moving Castle (podle stejnojmenné knihy Diany W. Jones) a Zeměmoří (Ursula le Guin), i tentokrát převzali ghibliovci námět od západního autora. Pokud vám jméno Mary Norton nic neříká, nezoufejte, její knížky znáte určitě přinejmenším pod názvem Pidilidi.

Celý příspěvek

Na rovinu: ne, knižní předlohu neznám. K Georgi R. R. Martinovi jsem vždycky vzhlížela trochu podezíravě a s nevolí, protože jeho knihy v mých očích byly béčko, na které mám dost času a budu se muset setsakra nudit, abych jen nakoukla do úvodu. Typická představa mizerné fantasy, která řadovým čtenářům vnucuje idiotskou a nesmyslnou představu hrdiny s kouzelným mečem, po jehož boku se bezmocně a smyslně svíjí polonahá kráska, zkrátka něco jako Barbar Conan, a navíc spousta sexu, což má pro mě stejně odpuzující účinky jako plácačka na mouchu. To byl – přiznejme si – trochu špatný odhad, i když zase ne tak úplně trefa vedle. Magie tu existuje jen v pozadí a označení „fantasy“ tak může být nesměle nahrazeno slůvky „ne tak úplně fantasy, ale š*ká se tu jak na běžícím pásu a je to trochu nechutný“. Nicméně, seriál HBO o deseti dílech z letošního roku je naprosto strhující.
Celý příspěvek

Jak to vypadá, když se předělává starý seriál pro děti z roku 1985? V případě Thundercats překvapivě dobře. Pokud spadáte do stejné věkové skupiny jako já, pravděpodobně si ještě pamatujete, jak seriál běžel ráno v televizi. Nové verzi se propůjčili japonští animátoři. Jak moc se Hromkočky změnily a jestli vůbec k dobrému, to si hned rozebereme.

V první řadě je víc než nutné si připomenout, že Thundercats mají být seriálem pro děti, ničím víc. Líbivější kresba, která se odklonila od té americké, nenahradí fakt, že dějově se jedná čistě o něco, nač se člověk podívá jen z dlouhé chvíle a ne z přesvědčení, že to bude úžasně originální novinka.
Připomeňme si, jak vypadal původní seriál. Kresba téměř komiksová, velmi podobná něčemu, co tvořil Ralph Bakshi (Píseň ledu a ohně – pokud také neholdujete béčkově vypadajícím fantasy, nedívejte se na to). Naprosto bombová znělka, písklata byla víc než ochotná vstát, aby si televizi zapnula. Morálně významné vzory hlavních hrdinů a zápletka nikdy ne složitější, než jakou najdete u podobných kalibrů (Želvy ninja aj.), což znamená, že celý děj se točí okolo jediného velkého nepřítele a je na první pohled jasné, kdo je hodný a kdo zlý. Zkrátka seriál určený primárně pro děti.

Co zůstalo stejné? V zásadě právě tahle kostra. Máme tady národ kočičích humanoidů (u některých lidí si hned odvodíte, že už jako malí měli rádi „neko“ rysy) versus zlé ostatní pronárody, v jejichž čele stojí škaredá mumie oblečená ve špinavých obvazech, protože i nejbohatší krutovládce si zkrátka musí udržet jistou image. V novější verze tvoří veškeré ostatní osazenstvo vyjma pár zanedbatelných komoňů chodící ještěrky. Zatímco kočky si žijí v blahobytu a takřka netuší, co se děje za zdmi jejich města, ještěroidi se mezitím vyšplhli ze středověké fantasy úrovně na level sci-fi nádechu, jinak řečeno proti kočičkám s meči najednou stojí laserové palné zbraně a obří roboti.
Je celkem jasné, jak město kočičích lidí dopadne.
Tímto nám vzniká prototyp hlavního hrdiny ve vyhnanství. Zatímco se bude řešit otázka přátelství, věrnosti a podobných nepostradatelných dětských vzorů, je třeba nalézt knihu, která by měla všechny průšvihy vyžehlit, dosadit na trůn právoplatného Hromkocoura a tak dále.

Thundercats je seriál zábavný. Barevný. Plný efektů s docela pěknou animací, která umí být v patřičných chvílích působivá. Hudebně k pomazlení. S pěkným vrnivým dabingem. A upřímně, kresba je mi (aspoň coby holce) mnohem sympatičtější než u původního seriálu, včetně těch dávných, úchylných oblečků. Díky povšimnutelnému vzhledu všech bytostí na mě dokonce ani takzvané skupiny „záporáci“ nebo „vesničané“ nepůsobí jako jednolitý, nezajímavý dav. Osobně jsem se tak trochu zažrala do pozorování všech těch možností vizáže. Ale hlavně je to seriál, opakuji, seriál pro děti. Při hodnocení se občas vyplatí na tohle myslet, než začne někdo tvrdit, jak je tu stupidní. Samozřejmě, že to je stupidní. Ale to nevylučuje koukatelnost.
Netuším, jestli z toho také bude těch 130 dílů a na všechny se nejspíš opravdu nepodívám, ale osobně bych Thundercats 2011 rozhodně zařadila mezi letošní nejzajímavější pecky.

Avatar

Každé malé dítě ví, že čtyři elementy tvoří oheň, vzduch, voda a země, a těm chytřejším někdy dochází, že jeden bez druhého by tyto živly byly jako.. ehm, ryba na suchu. To platí, dokud se do toho nepřiplete člověk a nezačne si tenhle přírodní řád vykládat po svém.
V tomto světě žijí čtyři národy a – jak už jste určitě uhodli – každý z nich svým způsobem symbolizuje jeden element. Někteří vybraní členové národa vody dokáže spoutávat vodu a svou vůlí utvářet její skupenství, stejně tak národ země dokáže ovlivňovat zemi, atd. Národ ohně je krom toho nadán jistou netrpělivostí a vznětlivou povahou, a tak se jednou stane, že tak trochu vyvraždí létající tuláky, podmaní si Království země a snaží se zlikvidovat zbytky vodních kmenů a vůbec všechen odpor, kterého není zrovna málo… A jsme zase u těch klasických frází: jediný, kdo může zlého, ošklivého a slizského Nejvyššího Vládce Tentononc zastavit, je Avatar, člověk, který se převtěluje už stovky, ne-li tisíce let a ovládá všechny živly. Je tu ovšem menší problém: Avatar je už sto let nezvěstný a možná i mrtvý (i když v tomhle příběhu i století staříkové čile skákají nepříteli po hlavě..).

„Mind if I watch you jerks do your jerkbending?“

Katara a Sokka jsou sourozenci, kteří si v (relativním) poklidu rybaří kdesi na jižním pólu. A protože není nic divného, že se mezi sebou sourozenci občas pohádají, způsobí oba nechtěně nehodu, za kterou si je zarputilí ekologové dali pověsit: vyruší velký ledovec, který popraská a na hladinu vyplave… malý kluk s šipkou na hlavě a jeho roztomilý přerostlý létající zubřík.

„The whole world thinks you’re dead! Isn’t it great?“

Už na první pohled bude většině diváků jasné, že tohle není tak úplně anime. Mají v tom totiž prsty Amíci a abych řekla pravdu, ten kompromis mezi východní kulturou a americkou animací mě potěšil: pohyby nejsou trhané, jako někdy bývají, když asijské studio nedostane dost zaplaceno, a přitom tam zůstalo všechno, co patří k záležitostem jako bojová umění, draci… Mimoto jsem víc než ochotná oželet vlající lesklé vlasy a namísto toho namáhat bránici při pohledu na takřka dokonalé výrazy – situační humor to zkrátka vynahrazuje víc než dost. Uspokojivý je i soundtrack, který se k Avatarovi rozhodně hodí, a věřte mi, že i když to není nijak složité (příběh ani charaktery), nudit se určitě nebudete.

The Last Airbender


České titulky na blogu Useless Fire

The Last Airbender Tribute (480p) – hudba: Immediate Music – Liberty Shield

Trailer: Legend of Korra (720p)


Legend of Korra

Korra

Fandové Avatara zbystří, v produkci se právě nachází (zřejmě) 26 dílů další minisérie. Pracují na ní samá jména známá už z prvních tří knih — tímhle husarským kouskem se možná zachraňuje právě nespokojenost některých, že nedošlo na knihy čtyři (což byla logika vzhledem k tomu, že se vše točí kolem čtyř elementů – upřímně i já sama patřím mezi tyhle hnidopíšky). Seriálu bychom se měli dočkat v roce 2012.

Legend of Korra se odehrává 70 let po konci nám známého Avatara, uvidíme spoustu nových, ale i starých postav (myšleno doslovně). Hlavní protagonistka Korra bude zřejmě takové té narutovské povahy; už podle ohozu je poznat, že pochází z jižních kmenů, a jejím mistrem bude pochopitelně Aang, podobně jako dřív mistr Roku. Pokud nemáte nic proti spoilerům, pokračujte dál: Jejímu výcviku se vedle jiného bude věnovat i Tenzin (rozumějte: příznivci pairingu Aang&Katara zajásali). Čeká nás taky ryze nové prostředí. Svět se za takových pár desítek let samozřejmě parádně změnil — města získají nádech steampunku a proti benderům vystupují noví nepřátelé.

Nejenže slibovaný steampunk tam opravdu je, ale přehoupává se až do rádoby moderního pojetí, kde se výškové věže staví někde v té původní fantasáčtější divočině. Barvy i animace budou pravděpodobně pecka nadprůměrnějšího kalibru, i když hudba se podle ukázky nejspíš zas tolik nezmění, což ovšem neplatí za výčitku. Vážně se nemůžu dočkat přímo seriálu, jsem docela zvědavá, jak vyřeší časté logické díry ve světě, kde se mísí fantasy a steam. Science fiction vedle magie elementů? Morový mazec. Grafika působí ještě „asijštěji“ než Aangova původní parketa a moc se mi zamlouvá dynamická kamera ve stylu počítačových her. Zůstává otázka, jaká bude zápletka…

Legend of Korra

I česká děcka znají příběh o Merlinovi a Morganě, o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu a o Jezerní paní a meči Excalibur, leckdy možná ještě líp než české pověsti. Britské legendy holt mají něco do sebe. Propočítáno, sečteno a podtrženo, Merlin je Osobnost se zaslouženým velkým počátečním písmenkem, která zasahovala v příbězích na celých ostrovech a chronologicky vzato se objevovala tak často, že musela žít přinejmenším stovku let. Jednoho musí časem napadnout, odkud vlastně pocházel, jak se dostal ke královskému dvoru, nebo jestli nosil neodmyslitelný vous už v pubertě.
Odpovědi na všechny podobné všetečné otázky se snaží předložit nejnovější zpracování tohoto velkolepého příběhu. Navzdory všem existujícím verzím si ovšem razí svou vlastní cestu…

Merlin

Na hrad Kamelot přichází mladý, dobrosrdečný, nicméně otrhaný a neohrabaný venkovský chuďas s odstávajícíma ušima, v ranci pár švestek a před očima vidina vytoužené práce. Jmenuje se Merlin. Hned při příchodu ho čeká nemilý pohled na popravu domnělého čaroděje. Merlinovi nezbývá než suše polknout, tvářit se jakoby nic a rychle zapadnout jako pomocník dvorního lékáře Gaiuse. Král Uther Pendragon totiž nemá magii nijak v lásce a velmi urputně pronásleduje všechny, kdo s ní mají něco společného. Gaius ovšem velmi záhy zjistí, že Merlin má magické nadání, kterému se ovšem nikdy nedostalo řádného cvičení, a tak svému mladému svěřenci dopřeje mimo rámec jeho povinností trochu toho času ke studiu knih, přičemž Merlin musí své schopnosti přede všemi úzkostlivě tajit – přinejmenším do doby, než na trůn usedne Utherův syn, princ Artuš…

První, co každého po chvíli sledování trkne, je jistá podobnost se seriálem Smallville. Obě série mají mnoho společného: krom toho, že Merlin (Colin Morgan) vypadá trochu jako Clark Kent (zvlášť když se snaží vykouzlit roztomilý úsměv) musí skrývat své schopnosti, ale přitom je hojně a často používá (například při úklidu) a pokaždé si tak zavaří na další pořádný malér. V seriálu se objevují snad všechny postavy, které hrají v budoucnu onu velkou roli, a všechny jsou samozřejmě přibližně ve stejné věkové kategorii, což poskytuje dost prostoru na to, aby tvůrci mohli spárovat kdekoho a pak je od sebe zase oddělit. Zkrátka, nic není pevně dané a dopředu byste jen těžko odhadli, kdo s kým nakonec – jak praví legenda – skončí. I to se dá skousnout vzhledem k tomu, že veškeré hlavní obsazení má nepopsatelné charisma, ať už mluvíme o maličko arogantním Artušovi (Bradley James), rozporuplném Utherovi (Anthony Head), krásné Morganě (Katie McGrath), či intrikánské čarodějce Nimue (Michelle Ryan).

Přenesme se k tomu zajímavějšímu, co seriál nabízí, a to k akci. Jde samozřejmě především o hrdinský fantasy seriál, takže nechybí bájné potvory, zlí čarodějové usilující o Arturův i Merlinův život a spousta rytířských turnajů. Čest, sláva, bohatství, a na druhé straně přátelství, důvěra, vtip a odvaha, to všechno se má v dobrém seriálu vyskytovat, aby si každý našel „to své“, a Merlin to má. Celou sérii navíc provází ještě jeden úchvatný charakter, totiž drak, kterého navíc namluvil John Hurt, což je samo o sobě zárukou, že ho budete zbožňovat (určitě se vám vybaví i film Dračí srdce). Příběhy náramně doplňuje i hudební stránka celé věci a navíc se natáčelo v přitažlivém prostředí Francie a Walesu, který má mimochodem ve znaku rudého draka.

Britský seriál vysílaný od září 2008 stanicí BBC One se díky svému úspěchu dočkal zatím tří řad, čtvrtá a pátá se chystá; souběžně zatím pro ukojení hladových fanoušků běží seriál Camelot.

(Článek byl publikován na konci roku 2010 v Dračích listech č. 17, současná verze je lehce aktualizovaná, co se týče vydávání nových řad.)

Japonský snímek (překládaný jako „Dívka, která proskočila časem“) z roku 2006 získal cenu Nejlepší animovaný film roku 2007 a k tomu několik dalších cen. Musím říct, že právem. Nečekala jsem, že kombinovace romance (v dobré, stravitelné míře) a sci-fi se dá tak jemnocitně skloubit. Jakkoli skepticky čekáte, že se před vaším kritickým pohledem Toki wo kakeru shoujo ztrapní, asi budete zklamaní tím, jak nadšený to zanechá dojem. Japonští filmaři dovedou právě díky odcizenosti západní tvorbě často mile překvapit, a u Toki wo kakeru shoujo se jim to vyvedlo snad ve všech oblastech: animace, scénář, dabing, hudba, prostředí.

Makoto je obyčejná, sportovně založená lehkovážná holka, která ráda tráví čas se dvěma kamarády. Po drobné nehodě v laboratoři zjistí, že se dokáže vracet v čase… No není to bezvadný způsob, jak změnit spoustu smolných věcí? Jenže všechno samozřejmě zpacká ještě víc sama Makoto…

Ačkoli to nezní moc akčně, divák zadržuje valnou část filmu nevědomky dech. Film dokáže pobavit, dojmout až rozbrečet, protože se dokáže silně opřít o význam přátelství. Typická japonská výrazovost se neobjevuje tak často, aby byla příliš rušivá pro evropského diváka, ale zároveň dokáže realistická animace neuvěřtielně vtáhnout do děje. Scénář nikde navázne, navzdory dojmy, že pokud Makoto skáče do minulosti a rozhovory se opakují, musí to být přece strašlivě nudné — právě naopak, Makotiny pokusy zvrátit minulost podle svého přání působí spíš směšně, protože zabrání-li jedné nehodě, stane se jiná. Zkrátka typický paradox cestování v čase.
Skvělému dojmu nahrává i velice vyvedené propůjčení hlasů (alespoň to japonské) a krásné prostředí typického japonského města na kopci. Divák nemá problém udržet si přehled, vedle dvou hlavních postav se najde pár více či méně vedlejších, u kterých vás přeslechnutí jména úplně nevykolejí. Narozdíl od jistých snímků (např. Zdrojový kód) se tu tvůrci nezamotali a cestování v čase dává ve všech detailech smysl.
Jediné, nač Japonci opravdu talent nemají, je vymýšlení názvů (vzpomeňme například na Cestu do fantazie, která se raději překládá z angličtiny).

Toki wo kakeru shoujo