Filmotéka
Bylo nebylo…
Kdo by se pořád zdržoval s tím, jak snadno zvítězí láska a dobro? Když jde o pomstu, jde všechno stranou. Co takhle pořádná kletba, která zničí všechny šťastné konce jednou provždy?
Už od prvního traileru jsem si dělala zálusk. Teď, když jsem se k němu konečně dostala, musím někde ventilovat chvalozpěv. Historické drama zasazené do Británie za dob Římanů? Hadrianova zeď? Lahůdka, za kterou se pokládá život! Eagle navíc po dlouhé době nepůsobil jako stupidní blockbuster, samá řežba a krev (vzpomeňme na působivou, ale imbecilní Spartu, kolosálně hyperkruté mytologické Titány, et cetera).
Bezesporu nejlepší na tom je, že je to skutečně pravda. Ba co víc, Orel předčil i moje očekávání. Samozřejmě, není to ten tip průtrhového filmu, co všem zůstane v paměti ještě dvacet let, ale co na tom? Příjemněji strávenou půlnoc až dvě hodiny ráno jsem se nemohla dopřát.
Strings je případ zvláštní produkce, ukázka božské vizuální přehlídky a naprosto příšerné dramaturgie. Tlučou se tu pozitiva, negativa, originalita a klišé tak křiklavá, až to bolí.
Zajímavě a slibně vyhlížející tituly pro pomalu končíčí rok 2011? Pár jich je, ačkoli rok 2011 jinak pro filmy nebyl zase tak dobrým ročníkem. Několik málo lehce vybočujících kousků se přecejen našlo: Hanna, Tři mušketýři (tuhle zprzněninu jsem ještě nestihla zhlédnout), několik komiksovek (za dobré Thor, za divné Green Lantern), vulgární ale zábavný Princ a Pruďas, z českých Lidice a další Fimfárum. Zkrátka, našly se filmy dobré i špatné, většinou ale dost průměrné (i když v kladném slova smylu) a rozhodně nic, co by delší dobu zůstalo v hlavě a zapsalo se jako jeden z nejoblíbenějších filmů.
[youtube http://www.youtube.com/watch?v=Tj3qx_HbPSE?rel=0&hd=1]
Sherlock Holmes: Hra stínů
– druhá downeyovka, holmesovka v mírně nadneseném duchu
[youtube http://www.youtube.com/watch?v=5Y6OoN1FR6Y?rel=0&hd=1]
Hugo
– roztomile vyhlížející miniaturní steam a dobrodružství
A co rok 2012? Pokud se neposunou termíny, čeká nás Hobit (kdo sleduje Jacksonovy videoblogy, těší se stejně jako já), Constantine 2, Hunger Games, Avengers (komiksovka, kde už se protíná tolik hrdinů, že zbývá málo místa na hrbaté poskoky), rozkošný animák Brave, Raven podle Poeových povídek, šíleně barevný Lorax a pár jiných pokračování (Muži v černém, Madagaskar, Doba ledová…)
Dvanáctidílný, výtvarně se vymykající počin zavane diváka přes podivně moderní úvodní znělku do nudného, šedého Eda, kde vzduch občas protne oživující prvek v podobě rudého, pěticípého listu. Masanosuke do prostředí svou melancholií, bázlivostí a nepřekonatelnou zdráhavostí zvláštním způsobem zapadá. Je sice vynikající šermíř, ale kvůli jeho povaze ho nikdo nezaměstná. Když ve středověku nemáte práci, skončíte s prázdným žaludkem někde v příkopu. Naštěstí (nebo spíš nenaštěstí) potkává Masanosuke Yaichiho, podivína, který mu kupodivu z vlastního rozmaru nabídne opravdu stálou práci. Spolehlivě výdělečnou. Jenže taky ilegální. Masanosukem zmítá typické dilema kodexem svázaného samuraje, jenže Pět listů je navzdory postranním úmyslům docela přátelský spolek a pátý člen mezi ně zkrátka musí symbolicky zapadnout.
Dům Pěti listů patří mezi ty počiny, kde děj hraje až druhé housle. To osudy postav mají pré a samy se obsadily do hvězdné hlavní role. Temná, zamlžená minulost pronásleduje i toho, u koho by se vám to na první pohled nezdálo. A jakou cenu má poučování z úst někoho, kdo se jím sám neřídí? Přesto se v Domě Pěti listů otravně nemoralizuje. Pozvolné tempo seriálu se rozvíjí jen tak rychle, aby se strhujícím dramatickém finále rozpletlo jak zápletku, jak všechna srdce. Jen není až do poslední chvíle tak jistý happy end… Ale to je správné. Černobílost není rozhodně prvkem v tomhle receptu na dojímavé minuty.
Reálnost a uvěřitelnost postav podtrhla vedle hudby i kresba. Notně atypická, nepřikrášlená a stylizovaná do „žabích obličejů“ propůjčuje celému důstojnému dílku patřičnou melancholii, i když ne každému se musí líbit. Mně osobně právě svou originalitou nadchla, vybočuje z mainstreamové produkce japonských seriálů.
Přirozenost, žádná velká hrdinství, psychologie a nádherně lidský náhled.
Sarai-ya Goyou si dokáže získat i náročnější diváky spolu s příznivci historických anime a samurajů.
Jednoznačně spadá mezi skutečné lahůdky, které svět anime v hojném a rozmanitém spektru nabízí, a zřejmě se taky bohužel kvůli své nezvyklosti zatím neprobojoval (a pravděpodobně už ani neprobojuje) do širšího podvědomí…
Nicméně pro vybíravce je určitě jakousi perlou v prasečím korytě.
Horké léto, naducané obláčky, poetičnost, působitě vykreslená obloha i krajina a poletující vlasy/lístky sakury/peří (nehodící se škrtni)…
Jsme doma? Ještě ne? A co takhle extrémní kukadla studia KEY?
Air, anime z roku 2005 podložené základy jedné počítačové hry, má na(ne)štěstí jen 12 dílů a 2 OVA + film pro ty, které příběh pohltí. 12, to je číslo tak akorát pro nakousnutí skeptiků jako já, kteří se od Air právě teď drží zuby nehty co nejdál. Co to je za odporně přeslazenou grafiku? Je možné, že autoři byli slepí, nebo udělali opalizující megavelké oči schválně? A komu by se to proboha mohlo líbit?