Dva oddělené světy: Jeden zdánlivě dokonalý, druhý temný, kde přežít do zítřka značí štěstí.
Inkarceron byl vytvořen jako dokonalý ráj, vězení, místo odtržené od světa, kam se umístí všichni zločinci. V reálném světě sice technologie vyspěla, ovšem nic se nesmí měnit, vše je Dobové (cirka 17./18. století). Korzety, společenské manýry a přetvářka, výlety kočárem.
Jeden svět nemá ponětí o tom druhém, povědomí o nich existuje spíš jako sen. Zatímco společnost v tom obyčejném světě žije v přesvědčení, že Inkarceron je jako rajská zahrada, zasvěcení snaživě tají, že ve vězení, umístěném neznámo kde, se už dávno něco zvrtlo – jeho zkažená zloba se vymkla svým tvůrcům, s vězni si Inakarceron hraje jako kočka s myší a především z něj není úniku…
Jednoho dne se však skrze dva klíčky oba světy propojí. Claudie, dcera Správce Inkarceronu, která se jako poslední výstřelek před nenáviděným sňatkem rozhodla zjistit otcovo tajemství, a Finn, neobvyklý vězeň, který je i přes svou ztrátu paměti přesvědčen, že do Inkarceronu nepatří. Propojuje je jen mýtus o vězni zvaném Sapphique, který jako jediný unikl. Co ovšem čeká tam venku? Ve vězení panuje přímá nevraživost a denně tu jde o život, ale mimo něj nosí lidé masky, bodají do zad a holdují travičství. Žádný dokonalý svět není bez poskvrnky.
Idea jako taková se zdá výborná a plná námětů. Bohužel, žádné filozofování se nekoná. Catherine Fisherová se místy až příliš snaží o napínavost a moc jí to nejde. Základní překvapení číslo jedna vám dojde asi tak 30 stran před tím, než to ona natvrdo vybalí, takže to pak zdaleka nevyzní tak dobře, jak mohlo. Když vynecháme tuhle předvídavost, zbytek tenat a kutí piklí je zase až otravně nepředvídavý a trochu nezajímavý, protože to mírně přehnala s počtem „zvratů“, a to vůči ní nejsem předpojatá – jednoduše z nich byly opravdu překvapující jen jeden nebo dva, to trochu zchladí. Zatímco se autorka snaží popsat jednu postavu jako děsivou (tajemný a odtažitý Správce Inkarceronu), účinkem se o polovinu mine, protože pozornost si pro sebe chtě nechtě uchvacuje Sapient Jared. Ani střídání mezi dvěma rovinami prokládané citacemi imaginárních spisů tomu nedodalo tolik dynamiky, co mohlo.
Z futuristické (anti)utopie měla autorka podle mého mnohem víc co vykřesat. Popisy míst ještě ušly, atmosféru zmákla Fisherová na jedničku s tečkou, ale ty postavy, to je alespoň v tomto prvním dílu opravdu bída. Zatímco dějově by to docela šlo, charaktery tam prostě nejsou zasazené tak, aby vás řádně sebraly, jen aby řekly „já jsem ten zlej“ či „jsem absolutně nedůvěryhodnej“, ale právě tohle dělají jen s poloviční přesvědčivostí, pokud není rovnou jasné, že tohle bude nepřítel číslo jedna.
Jinak řečeno, kdyby někdo z hlavních hrdinů natáhl cestou první knihou bačkory, asi ani nemrknu. Jedna z vedlejších postav, která měla zrovna bohužel potenciál, to zabalila už na začátku a zmínky o ní se táhnou celou knihu jen proto, aby si rýply do svědomí jednoho z hlavních hrdinů.
Ale kdoví, možná to vylepší druhý díl, Sapphique. Plus je, že tam neotravuje žádná romance (má to být thriller) a postavy nejsou nějak zvlášť zidealizované.
Nebudu hned házet flintu do žita, ale bohužel patří (aspoň zatím) Inkarceron mezi díla, která si koupíte kvůli slušivé obálce a do týdne zapomene 99 % obsahu. Žádný stálý dojem nezanechá, jen pomyšlení na to, že bude v sérii následovat ještě iks dílů, vás možná tu a tam probudí, ale vězte, že zrovinka pro Inkarceron raději do knihovny nebo vypůjčit od přátel.
Chystá se film, tak uvidíme. Vizuálně si tenhle svět s lehkým cyberpunkovým nádechem může slíbit hodně.
Napsat komentář